Jak čarovně, jak stkvostně v lstivém svodu
své divůplné vyzdobuješ síně!
Hvězd milliony nítíš v nebestýně,
jejž sklenula jsi sobě za pagodu.
Co světů těch, co tajných na nich rodů,
jež zhýčkala jsi na svém věčném klíně!
Zda známe je? Vždy nohou tkvíme v hlíně
i tělem – žití prvním při východu!
Zda zjevíš něco nám, své choutky dětem?
Zda ukážeš nám jediný z těch světů,
jež hledáme svých přání marným vzletem?
Jen v třpytném nám je odhaluješ vznětu
a my v domyslu marném, věky kletém,
jich bytí marně toužíme znát metu.