Já nechci lauru, já chci růže.

Jak milo v Krásy božském sadě, vše vůkol samý luzný květ, že zrak se diví také vnadě a nadšením se chvěje ret;

zde každý vybrati si může: vřes, lípu, vavřínový kmen – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

Dřív ovšem moje nitro plálo a srdce prchal klid a mír, mít za zdobu si lauru přálo; leč to je rozváto jak pýr;

čas mrazná svoje křídla tuže juž ochladil můj horký sen – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

Vždyť laurovými pod lupeny stín větší jest i větší chlad, jím zor můj prací unavený by neuviděl světa snad;

já chci však jasně zřít, chci úže jej k srdci přivíjet co den – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

Či laur nám rodí lesy stinné a zdobí čarovnou tu zem, jíž srdcem Vltava se vine, kde Týn se vzpíná vítězem?

Kdo jiné toužíš, hledej! nuže! mně vrchem krásy klenot ten – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

Nač také laur však v českém hvozdě, jest laurem každý keř i strom, a vyhání-li trochu pozdě, ký div! což rostl bez pohrom?

Však pohodou se zase zmůže, duch rodný bude osvěžen – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

Zda nekončí se v osten tuhý ten lauru lupen? Pravím vám, jím popíchal bych svoje druhy, jež nadšen vroucně objímám;

ti z náruči by silou muže se v rozhorlení drali ven – já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen.

A pak to vření z různé strany! Ne, jsem už trochu starý brach, před jedem závisti a hany má věru každý trochu strach;

nač v Záhořovo věčné lůže pro chvilku časových těch změn? Já nechci lauru, já chci růže, jich údělem jsem spokojen!