V mé duši mléčná je dráha
ze samých drobných hvězd,
nelze z nich rozeznat žádné,
má mysl tajemně mládne
a touží k nim se vznést,
leč marně touží.
Mé večery se stále dlouží.
Na dráhu mléčnou
z blízka i z dáli
s temnotou věčnou
mraky se ženou,
mraky se valí!
Nic neuzřím již,
jen vichr jde blíž a blíž;
kvílí a svistí
nad hlavou mojí ubohou.
Rudé podzimní listí
pláče mi u nohou!
Kdo přijde as na pomoc?
Kdo přijde? – – Věčná klidu noc!