Sen ke mně smutný zaletěl
a na ňadra mi vložil ruku,
v ráz v hlavě plno dum jsem měl,
a srdce zastenalo v tluku.
U mého lůžka otec byl.
„Já přišel k tobě, milý synu,
bych naposled tě políbil,
než hrobník hodí na mne hlínu.“
Dlaň svadlou na mé skráně dal
a líbal na čelo i líce.
„Můj hochu, tys mne miloval,
však já – já tebe stokrát více!
Já po přerůzných cestách všech
vždy sprovázel tě v světa úhly,
a každý žal tvůj, každý vzdech
byl ostrým hřebem do mé truhly.
Buď s Bohem, velkou starost mám,
i k druhým jdu hnán divnou touhou;
ach, než vás všecky vyhledám,
to starci cestou bude dlouhou!
Nuž, milujte se s druhem druh
v tom věčném světa nepokoji,
vždyť bez lásky, již žádá Bůh,
zač pak ten lidský život stojí?
Mé volá čas a žití los,
hrob hotový již na mne čeká –
za otce jednou, synu, pros
a dvakrát vroucně za člověka!“
Já z hloubky vzdechl. Hrozný sen!
Proč, přežil jsem to trapné snění?
Vždyť ukrutnější v bílý den
mé hrozné bylo probuzení!