IX.

Když ptáci ranní písně pěli a šeřil údolí se klín, juž otec s mateří a syn v dál po Vltavském proudu jeli,

a Vraný, z cest věc mnohou znaje a mnohou, jak ji čet’ a slech’, hned na ten zřít neb onen břeh své milé nutil, radost maje,

že z netušených posud zjevů duch mnoho vezme pro úlevu, až na největší roku čas syn s matkou rozejdou se zas.

A sivou mlhou s lidmi vor spěl v otevřenou náruč hor, jež v zrcadlech vod jasných všady své vrásky zhlížely i vnady,

ať svadlý květ jim s ňader kles’, ať v řásný háv je skrýval les, ať bedra pokrýval jim mech – a Václav zdiven tajil dech.

Tak pluli šťastně za hovoru, hned míjejíce ves, hned horu, a stále jedno přání měli: „Kéž Chlumští by to s námi zřeli!“

A nad krás množstvím žasli znova. Tu do řeči se vmísil Sova: „Hej, já řku, Vraný, pozor teď, zde do Červenských proudů plavem,

kam satan na protivnou zeď nám kámen snášel v času tmavém, a což, až přijdem do Bučin, kde úzký proud je a zlý splyn;

kde s vírnou druhdy voda divá hned střídá se, hned v jedno splývá a na balvany prám nám vráží, když opatrně není veden!

Hned uvidíte v levo jeden, jenž vzdornou řečiště je stráží, to ,baba‘, v zátočí jež pere a nárazem nám klády bere.

Jí podál v žule kořeny má ,zlámaný‘ a ,zbořený‘, a v pravo ona skála příčná, to urputná je ,suchoříčná‘,

jež do vodního trčí víru; pak minouti nám hlubeň ,díru‘, jíž blízko ,sovička‘ se hostí, a za ní ,oltář‘ prostřed proudu;

kéž těch bychom už byli prosti.“ „A což, je mnoho takých bloudů?“ „Ba, věru mnoho! Tu i tam moc vadí a moc škodí nám,

toť dosti, myslím pro únavu. Však hleďte, tamo nad luhem řad ,jelců‘ zas! Druh za druhem nás nutí vyhnout se jich davu,

jenž celou šířkou řeky těká, pak ,jeskyně‘ a ,kovář‘ čeká; ty všecky stále po nás pasou a derou vory nám i lodi,

leč bedlivým moc neuškodí! Dřív, když tu byly ,housle‘ s ,basou‘, zlé potíže jsme vždycky měli, leč my je na drť rozstříleli

a plujem nyní mnohem snáz... jen tahat, tak!“ A sjeli zas. A pluli, pluli nitrem skal, kde Zvíkov v zříceninách spal,

v jichž zdi, jak oráč brázdě líhy věk za věkem ryl svoje rýhy i v síně nádherné i valy, až, králové kde hodovali,

spor strašidelnou hlavu vnes’ a žalu rozkacená směs tam slávu zadusila mladou. Kdo slech’, co vévoda skal pustý

teď vypravuje bran svých ústy, v dál prázdných očí hledě řadou? Chce říci snad: „Čas všecko ničí, leč horší všeho jesti svár;

kde ten svůj dračí vtíná spár a jako černá zmije syčí, tam zniká, pomoci juž není, co budovalo sjednocení.“

A pluli klidně skrze bory na ,černý vír‘ a na ,komory‘, zkad náhle tužším stal se brod, ba puknout chtěla vorů pouta,

když na ,písaře‘ v spodu vod – jenž, nechať utopen, vždy tiše na bláně řeky lestně píše – sjel prám a čelil na ,kohouta‘;

leč šťastně minul nástrah roj a klidně plynul skrze hory, a v plavců vážné rozhovory pěl hlasně drozd a lkala chvoj.

A dále šlo to krásnou řekou, v níž jaré síly proudně tekou, by rodnou zemi ukájely; tu snící probouzeli horu

a jinde vázli ve vln sporu, hned zase ve skal náruč spěli i v různých vísek horské skrýše, jež odloučeny ruchu měst

ve skalních vězeních se mračí a kde tak mnohá stará zvěst zrak zhaslý do důlků si tlačí, kde chuďas skalnatými lazy

pluh těžký suchou kravkou plazí, kde země muka těžká, lítá hor prsa ryjí žulovitá a tvoří trhliny a sluje,

v nichž Meluzina hořekuje; kde jako poustevnice žije z měst vyhoštěná poesie a hlídá hnízda skalních ptáků

a drobné klásky kopanic, z nichž mimo planého květ máku vstříc neusmívá se jí nic; a pluli, ukrytý kde v lese

výš Orlík hrdou hlavu nese, zkad s bleskem roznícených zraků se jarý druhdy orel vznes’, a střely metal v chomol mraků – –

kam zaletěl? Něm stojí les... A zase vory v radost všem vln kamenným šly korytem a za jich rozpoutané svády

na skalnaté se nesly spády, s nichž po proudu, jak plavci chtěli, v pěn rozperlení dolů sjely, by znova plání smutnou v šíru

u věčný ponořenou sen, kde holé vrchy trůní jen, níž volněji se nesly k víru, jenž, jezero jak v horách snící,

zří temným okem v smědé líci do nitra rozervaných skal, kde ozvěna se v slujích skrývá a vítr přidušeně zpívá

svůj neskonale teskný žal; kde ,křesinovská hlubeň‘ číhá a balvan čeká ,na polách‘, by plavce s vorů dolů splách’

v proud, kde se ,ocasatý‘ zdvíhá; kde sama řeka snad se bojí, že nevědouc, kam řídit spěch, v ráz v porůzné se proudy dvojí

a, tvoříc ostrov v ramenech, svá ňadra prudším dechem šíří, až opět klidněj dále míří i s Lišnicí, jež se skal slétá

a do lože jí písek metá. Proč as v ty pouště jaro chodí, proč křišťálný sem potok spěje? vždyť vůkol trní jen se rodí,

ač jinde sad a luh se směje, kde pod lipou neb tmavou hruškou vždy několik si sedá chat, jak druhdy v poli družka s družkou,

o milých chtíce povídat, jimž z lásky v slunné jara chvíli trs rozmariny vypěstily a pestrou řadu balzamín;

zde smutny pole jsou i niva, jen střemcha roste tu a tam, a kalina; jež v dál se dívá ku roztroušeným samotám,

k nimž úzké stezičky se vinou; leč onde v stráních smutně hynou smrk zakrslý a chorý buk, z jichž bouří rozcuchané hlavy

těm k výstraze, kdo v dál se plaví, vran skřehotných se vznáší zvuk. Vždy smutněj bylo v místech těch, i hovor ztichl na vorech;

až Sova děl: „Hej, hoši, k břehu v čas opatrně řiďte vor, vždyť ,kejklířů‘ zas s ranci střehu, již se svým zbožím přišli s hor;

tož ať juž s beder si to složí, vše uvezeme z vůle Boží.“ I stalo se, jak lidé chtěli, již, drůbež v krosnách, k Praze jeli,

a na tichém až dosud voru směs různých zněla pohovorů. Zde vorařové plavby dbalí v čas ,kozlíkům‘ se vyhýbali,

jež v proudu hravě, bez únavy hned kryly se, hned vznesly hlavy a toužily, by u vod střiku prám živou mocí v levo jel,

kde ,vrcholáč‘ je chytit chtěl a vrhnout v náruč ,zaslapníku‘. Než prchli jim i ,vepřům‘ záhy, i ,křivanům‘, jež střehou břeh,

čímž, potěšeno z volné dráhy, vše rádo bylo na vorech a písní bavilo se hravou... Tak dorazili na ,blýskavou‘,

zkad v žertu, škádlení i křiku skrz nemotorných ,hrnců‘ řad, jež pekel hrnčíř v řeku klaď, dál prám se snášel k Vrškamýku,

kde pod kamennou čapkou hory dal vrátný přes noc ubit vory, by ti, kdo jimi vézt se dali, zde na pouť novou odpočali.

Než ranním červánkem se vznes’ dne zlatý závoj na východu a probudilý ze sna les zřel temně do zrcadla bodu,

juž jako vždy i tento den z úst všech se ranní píseň nesla, a vrátný, uchopiv se vesla, děl: „Pojedem zas, s jehlou ven!

Hej, k střídě, k opačinám, druzi,“ a při tom vážně kývnul hlavou, „vždyť snášíme se na ,tahavou‘, tož při klikaté proudu chůzi,

jenž skal se plazí holinami, buď bedlivost i síla s námi!“ A k Vranému, jenž vedle stál a družný hovor vedl s Vášou,

děl teskně: „V těsninách těch skal zlou hru ty vody s námi pášou.“ – „A jakou?“ Váša děl. – „Jen chvíli, a připlujeme na ,kobyly‘

a kousek níže v skalní ,necky‘, v těch skoupat může vor nás všecky, a Brzině až prám nám zmočí, v proud smělá ,husí pola‘ skočí. –

Zle všude na té naší pouti, a často nemůžem se hnouti, což dnes! Dnes jedem jako páni...“ A pluli skalinatou plání,

kde Soumravka s hor dolů spěla a z řeky ,myší díra‘ čněla a ,boudy‘ zjevily se v cestí... „Ba, železné by měl mít pěsti,“

děl Sova, „kdo chce s vory dolů – teď hosty ,čertova‘ jsme ,stolu‘ – teď ,u plachet‘ – teď ,v bučinách‘, kde, byť sám Samson veslo táh’

a tlouk’ jím do ,kozla‘ i ,bříz‘, co dělat má, by neuvíz’. Hej, hoši, táhněte mi ruče, vždyť ze všad nám to vory tluče;

tu zpupnost ,ševců‘ do nich vráží, tu ,jelen‘ zas je při kuráži a trká, mrcha šlakovitá, až pěna od huby mu lítá...“

„To překážek je přes příliš,“ děl Váša. – „Novým spějem blíž! Tam hleďte, pod tou horou lysou jsou ,slánky‘, hořká sůl v nich dost,

pak čeká paní řeka s ,misou‘, ač pro hlad ne a pro radost...“ A minuli je. – „Dosti snad,“ zas Václav děl, „už těch je vad?“

Leč Sova odvětil: „Ne! Nyní nás skalních čeká stádo ,sviní‘, kde při větru vor s vorem tančí; tam vizte, to je ,velmož kančí‘,

jenž v kruhu jich se blažen válí, ej, to jsou ďábelské vám skály, kus dál pak ,děravci‘ nás chopí, jež k temenům až voda topí,

a v ohbí řeky vrhá sítě nám s ,matkou‘ nemotorné ,dítě‘, dvě stvůry hranatého líce; pak dál, kde ústí Bukovnice,

je ,hrouda másla‘ se skal spadlá; pak potáhneme na ,struhadla‘, a na ,obvozu‘ při zatáči je čeliti nám ,osekáči‘,

jenž, hned jak minem olšin proutí a z tišin řeky přijdem ven, v tvář zrytou dá nám pohlédnouti, an nebývá vždy potopen,

jak s ,štoudví‘ ,soudek‘, škůdci naši, neb oblý ,pytel‘ s ,kobylami‘, jež samá lest jsou, samé klamy a s jara pokaždé nás straší

neb z milosti nám hoví pouze, jak ,straka‘ činívá a ,nouze‘, jichž každý našinec se bojí; kdož vědět může, co ho čeká?

Teď při nich voda tiše stojí, leč hučí, pění se a vzteká, když někdy vory se tam stočí, jimž těžký nalije se bok;

to potměšilý je vám tok, zde aby měl hned tisíc očí. Kdo u vesla je? Pozor juž!“ A táh’ a opačinář také,

až přes nástrahy skalin všaké prám sjel, a Váša ptal se: „Nuž’, teď po svízelích provždy as?“ Leč vrátný pravil: „Prosím vás,

proud vody prapodivně těká,“ a setřev hojný s čela pot, zpět k plavcům volal: „Hoši, hot!“ a k Vášovi zas: „Horší čeká,

až podle starých plavců soudu do Svatojanských vniknem proudů, v tu balvanů směs zlou a hrubou; tam posud u zakrslé smrči

,vlk‘ žulový se zrádně krčí a ,kubíček‘ nás straší s ,kubou‘.“ A za řeči a za údivu plul pramen po vod různém slivu

tu v tůně, onde na mělčiny a z mělčin zase v proud se nes’, a stále obraz hor byl jiný, a se skalou se střídal les.

Kde nepomáhal úder vesla ni střídy tah ni opačin, tam sochor vnořen v řeky klín, a čilý zas byl voru splyn

skal lůnem, ňadry šumných lesů a nitrem rozervané stráně, kde jestřáb hnízdí jen a káně, a divizna kde v bejlí směsu

své svíce v žlutý plamen nítí a vydrám v temné skrýše svítí, zkad znova jeli do mělčin, kde s matkou skálou srostl v důli

pod řeky ložem balvan syn a brání zdroje hbité vůli; ať hněvivý pěn bílou brojí jej tepe v bok i černou hlavu,

on vzdorovitě v řece stojí a brání vorům v snadném splavu, ba s menších bratrů četných sborem je zhubit touží lestným sporem,

až člověk jasným ducha vzplanem přec vítězem je nad balvanem, an, tuže plece své a paži, skal neústupných nedbá stráží

a vzruchem rozvahy a síly dál proudem bředne k svému cíli.