IX.

Tak jsme žili více pěti let, jeden druhého jsme všady hledal, srdce k srdci tíhlo, k retu ret, jenom dítek zlý nám osud nedal,

bolesť hnětla mě, však ženu více, často slzou zalil se jí zrak, ret se chvěl, a pobledaly líce, svěží písně, jindy hojná tak,

změnila se v žalozpěvy pouhé, ty konečně do pomlčky dlouhé a pomlčky v duše polospánek – smutno bylo všechno i náš stánek,

a nechať jsem domlouval a těšil, z duše nechtěl hlodavý ten brouk, který se jí v srdci zapelešil; již nechtěla ani na palouk,

aby rozmanitým pohovorem, prosyceným lidu různou zvěstí, k svojí potěše a k mému štěstí na čas pookřála v srdci chorém;

jenom když tam dítko v dobu máje některou je přineseno matkou, hned nechala práce, chatku chatkou, na klín vzala, tiskla, chovala je,

by noc celičkou pak provzdychala, – zkrátka, jinakou než dřív se stala. Věděl jsem, že ke mně láska byla, jež ty žhavé slzy vynutila;

přece však můj počal truchlit duch, že jsem, jehož dařil svět tak skoupě, přesadil to pukající poupě z nivy mládí v úhorový luh,

z něhož při vší srdce útulnosti nebude jí rodné těchy dosti. Zdvojil jsem svou starostlivosť o ni, po dědinách vodil na besedy,

v městečko, jež na vršku se kloní, – jí však stále kalily se hledy; čím víc dřela dětské drobotiny, tím víc rostl smutku soumrak siný,

až bledýma zašeptala rtoma: „Neveď mě tam, hůř je mi než doma!“ Také v kraje rozhledy ty vnadné, které někdy sdílným srdcem třásly,

ve zemdleném oku samy hasly, útěchy v nich nesvitly jí žádné, plníce jen krásou svojí dálnou touhu po náhradě, zlou a žalnou,

a vždy duši její vedly zpátky truchlivější, hasly oči snivé – a tak octl jsem se u pohádky svého blaha, podivné a tklivé.

Nic ji netěšilo, chvilkou leda, se vším jenom okamžení hrála, pak upřeným zrakem nad tím stála a zas znova unyla a bleda,

váznouc v myšlénkách, jak ptáče v síti, do koutku si sedla k svému šití, zkad na místo zpěvu teď jen vzdech skřehlým motýlem dlel na ústech,

by se na květ více nenavrátil; leč i mně se tímto život tratil, a mé přemýšlení ustavičné, jak bych přived prchlou radosť v síň,

strasť též zaplašil své ženy sličné, nedozrálo nikdy v zdárný čin. Křepelici přines jsem jí kdysi, sotva zaslechla však její stesk,

žalnějšími byly tváře rysy, a na jemných řasách žal se lesk; pustil jsem ji; červenku jsem chytil, však když v kleci na bidélku stála

a zrak její černou perlou svítil, zas jí bolesť slzy v líce svála. Jednou však se lépe poštěstilo: mladé sokolče jsem v hnízdě lapil

a s ním k milé Maruši své kvapil. Nad vše milejším jí pískle bylo, hrála s ním, já v různém jsem je cvičil též – bych dravé choutky záhy zničil –

ostré drápky přistřihl jsem zpola. Když sokolík vzrostl na sokola, byl jak kuře, pěkně ochočený, v radosť mou a k útěše mé ženy,

které z ruky jed’ jak koroptvice povždy přítulnější víc a více; však jste viděl, tenť jest, jiný není, jenž před chvílí, když jste vstoupil v chatu,

shlížeje se v kštice proudném zlatu, Haně mé se pyšnil na rameni, jež své matce podobá se zcela – co by řekla, kdyby dnes ji zřela?

Prchla doba, nazpět přišla vesna, s temen horských vršků, s větví stromů, sníh setřásla v bystřin lože těsná, skalných ňader sporých do průlomů

rýhy v polích, úzká vrchů stoka šířily se, rostly do hluboka, a kameny horské plny vrásků hravě měnila si do oblázků;

šípy slunce prorývaly hruď hebkým mechem ovinutých kmenů, vánek dubu šeptal: „Už se vzbuď,“ vyžeň poupě starém při lupenu!

Příroda zas v peřestité říze jako nevěsta si pyšně vedla, a paprsky slunce, skvost vší příze, na květová vřetenka si předla,

aby zlatý závoj utkala si na růžemi propletené vlasy. Vzduchem vlály břízek zlaté kštice, skalou hravý těkal vodopád,

v houští cvrkotaly sýkořice, z dálky zněly zvučné zvonky stád, blankytného nebe oko skvoucí plno touhy pohlíželo k luhu,

na němž kvítí šíř i dál se stroucí řadilo se v mile vonnou duhu; pryskyřník a orsej v tlupách vstaly, rudé smolničky však každá zvláště,

a motýli pel z nich shledávali na ozdoby svátečního pláště. Nu, vždyť víte, máj byl: krásy čas, když se nebe s pestrým luhem snoubí,

pučí květ a setí metá klas, a pstruh vzhůru z vodní touží hloubi, když se vůní opojuje kraj, včela spěchá na křoviska strání,

když se ptactvo z dálky vrací v háj a v soucitnou duši vzpomínání, někdy k pláči, někdy v zvučný jas... nu, vždyť víte, máj byl, krásný čas!

Čím víc slunce točilo se k jihu, tím milostněj vše se smálo zase, křišťál naplňoval každou rýhu, a pták zpíval v jara hodokvase,

na list buků slunce písně psalo, teplý větřík dojemně je zpíval, všecko, všecko na rozkoše zvalo, jen zrak Marušin se smutně díval.