Zanech města, zlaté modly,
u nás celou duší prodli,
když se budí pláň i stráně,
a Bůh s nebes blankytu
v slunka prvním zákmitu
k ňadrům země kloní skráně.
Patř, jak v nesmírném tom chrámě
tvorstvu žehná Jeho rámě,
jak se modlí strom i kvítí,
a jak béře útěchu
vesmír z jeho nádechu,
jímž zjev slunce v jas se nítí.
Největší tvá přeohromná
síň jen komůrka mu skromná;
nač mu rozum tvůj vždy chorý
v úděl dává nízký chrám?
Přjjď, on pohostí tě sám
v slunné síni pro vše tvory!