K oteckému domku
vítr zavál chladný,
naproti mi cestou
nepřichází žádný.
Sníh mi ve tvář práší,
známé stromy klamou,
bílé jiní třesou
se své hlavy na mou.
Meluzina pláče
v tmavém jedlí hvozdě,
havran na mne volá:
Pozdě, pozdě, pozdě!
Pospíšil jsem kvapně
po sněhu a jíní,
ach! můj otec drahý
mrtev ležel v síni.
Schýlil jsem se v rakev
k tatíčkovi svému;
dřív on mně, já nyní
podobal se jemu.