Dvanáct pláče z věže,
v hřbitova koutě samovrahův hrob,
na něm sedí on; života rob
ztracený ztracených dob.
Šum
větrů mimo spěchá,
on hledí na svěží les,
na osamělý dům,
před jehož okny kdys kles’.
Mlád
odešel v daleký svět,
a byl by v radostech,
a v slunci žil tak přeblažen,
tak rád – a vzdech –
než s ní se u domku střet’.
Žel!
Jinak chtěl život však obou,
skončil, v hrob zašel a byl tak mlád;
předešel čas,
leč z hrobu nazpět by rád, zas rád
pro nový život šel!
Ven,
hledí k domku! Květů na korunce
chvěje se rosa, on vzdychá.
„Ó živote, radosti, slunce!
Mám věčně se trápit a zticha
věčný jen sníti sen?“
Vzdech’,
do dlani lebku svou klade,
zvon jednou zasténal,
pak ticho zase je všade –
znik! Čas šel dál,
on vzdech, a v hrob zas leh’!