IV.

Když červánek vzplál na východu a zlíbal Chlumských vrchů les, šel Vraný, aby shledl vodu, a na zanášku zprávu nes’

a děl: „Ten tam je vody cval, jen kal vám v sadě zanechal a při břehu dva štěpy smeť; proud stále v korytě se níží,

ba spadl víc než o loket, a pohoda se zase blíží; teď mohu klidně o mlýn dál.“ – „Což u nás byste nezůstal?

vždyť právě, zlá-li voda zniká, je mlýnu třeba sekerníka.“ – „Ba, dojista! Pak myslím taky,“ dí žena, „zde kdybyste byl,

že muž by se mi ukojil a starostí by prchly mraky; nač od nás jinam, prosím vás?“ „Nuž, zůstanu zde ňáký čas,

leč vím, až více budem známi, že pustíte mě nejspíš sami.“ – „Ó, toho se tu nedočkáte,“ děl mlynář, chytaje si hruď,

„vždyť celé naše srdce máte.“ – „Juž probůh, muži, klidný buď! Teď o nic juž se nestarej a zdraví na paměti měj;

jen klid, a za kratičký čas, dá Bůh, vše dobře bude zas.“ „Ba, panímámo,“ Vraný kýval a šeptal: „Nade vše tu klid,

leč jinak Bůh chce, jinak lid,“ a sdílně na lože se díval, v něž chorý mlynář hlavu klaď a jako list se chvěl a vaď.

Když usnul, Vraný pravil k ženě: „Teď pro doktora neprodleně!“ Den prchal; v lůžku zved’ se chorý a jako ze spánku se ptal,

zda zanikly juž živlů vzdory, by do síně se snésti dal; leč Vraný bránil: „Vlhko všude tam dole, líp tu s vámi bude,

vždyť nejsou noci juž tak chladné, a jakmile proud více spadne a slunce prohřeje nám zem, hned, pantáto, vás přenesem.“

V mlýn doktor přišel za poledne a k loži nemocného spěl, jenž jako osyka se chvěl, když na větve jí vítr sedne;

a vida, jak se chorý trudí, své ucho přiložil mu k hrudi a celého jej překlepával, až pokrčuje ramenem

děl tiše ženě: „Přišel jsem, leč nevím, co bych mu již dával; též umění má svoje meze, radš na vše připravte se již

a přiveďte mu raděj kněze, pět dní tu bude nanejvýš!“ – „Tak zle to s ním? Můj věčný Pane,“ zas žena, „co se s námi stane?

Ó, Bože, změniti to rač!“ A před mlýn vyšla na pavlač. Té chvíle sten se ozval všude, ten tam byl krátký mlýna klid,

a stálým pláčem oči rudé měl každý: žena, hoch i lid; jen Vraný mužněji si vedl a k pantátově loži sedl,

jenž hledě kolem poplašeně ptal po hochu se a své ženě. Když s pláčem přistoupili blíž, děl temně: „Utište se již,“

a tíhou dechu ustrašený sáh’ kvapně po ruce své ženy. „Vždy hodnou byla’s,“ mluvil dál, když namáhavě odkašlal,

„tam ve šuplátku mého stolu v mých účtech a v mých papírech je testament,“ a znova vzdech’, „co mého, máte s Vášou spolu,

pan polesný, jak práva zvykem, vám rádcem buď a poručníkem. A tobě, milý synku, dím,“ zakašlal zas, „buď matce vším,

až dorosteš. No, nechte lkání, Bůh s mým vám dej své požehnání. Též vám bych ještě, milý Vraný, rád za vše věrnou ruku stisk’,

než zvoník odzvoní mi hrany –“ a pramen slz všem v oči trysk’, – „kdož ví, co přijít může sledkem, tož jako ochranný můj duch

mých pořízení buďte svědkem a za všecko vám zaplať Bůh... A teď, když život navždy zniká, přál bych si ještě zpovědníka.“

Kles’ nazpět sláb, leč záhy dosti kněz přišel k loži se svátostí, a na zanášce v světle šerém sám zůstal mlynář s panpáterem,

pak kajicen a hříchů prost vzal z rukou kněžských Boží tělo – a vzdech’ a škyt’, a mlýnem znělo: „Juž odebral se na věčnost,

by odplatu vzal nebes říše!“ A všichni modlili se tiše...