IV.

Bylo v onom přepodivném čase, když při různých svárů hodokvase zrodila se svoboda – blesk v oku – která chřadne nyní třicet roků,

churava jsouc sotvy vydobyta; bůh ví proč, snad vznešení že nechtí, housenka to, posud v kukli skryta, náš čas v motýle ji neušlechtí,

ale tenkrát rázně, neustále, jedni za ni bili se, však druzí bránili, by nezaběhla dále – byla doba nadšení a hrůzy.

Stál jsem v řadách generála Šlika, když hrdinství jeho skrovných čet, zaprodaných zradou zákeřníka, na Branisku obdivoval svět,

až konečně naplněný těly strašný průsmyk ten jsme opouštěli. Však to nebyl Maďar, jenž nás zbil, ze Zvolenska Slováci to byli,

za něž Guyon děla postavil, aby životy své nastavili. Prohráli jsme, ale při ústupu mnohé boje s Maďary jsme svedli,

které hnětly Guyonovu tlupu, za to naše hlavy výš se zvedly, já však, lehce raněn, stoupal s tíží, až konečně vůdce za povelu,

byl jsem poslán ústupníkův k čelu, k vozům naplněným hojnou spíží. Chůze byla krutá, sněhu plny byly horské proluky a cesty,

my však jako roztříštěné vlny dále spěli polem, lesní klestí, od Prešova dolů ke Košici, v zmrzlých rukou zbraň a jíní v líci.

Chumelice, vichor rozkacený, více nežli Klapka třely pluky, za námi pak děti, dívky, ženy, s bouří pomísivše žalné zvuky,

pobíhaly kolem vozotajů v kletbě, v pláči do klidnějších krajů. Viděl jsem, jak v zbytky houně šedé halily své tváře, hladem bledé,

na škorních a čižmách sníh a led; z lidí těch tak mnohý v cestě sed, by se nikdy více neprobudil. Pohled na ně zle mi srdce trudil,

nechať byl jsem voják; protož pílí všakou pomáhal jsem každou chvílí. Přes zamrzlý Hernad jasnou nocí, pracně tuze, k Rožnovu jsme tíhli,

bychom z nešťastného toho boje, v němž se povstalci jak vosy líhli, spojili se s hlavní silou voje, který velikánským živým klínem

vzdorně uhostil se před Budínem. Vedle vozů srdnatě jsem kráčel, hněviv v duši, strmácený tělem; souvoz zvolna k mělčinám se stáčel,

převozce kde chata s černým čelem polou zžehlá pozírala s břehu na nevlídnou spoustu třpytných sněhů; a když jsem šel nízkých vrátek kolem,

viděl jsem, jak na nich přibit visí Slovák bez haleny, starý, lysý, s rudou ranou na temeně holém; vědělť jsem, že dílo bylo zběře,

která tušíc ve Slovácích zrádce střílela je, nebo na oprátce věšívala na jich vlastní dvéře. Zhrozil jsem se, krutějším však bylo,

když mé oko vnitř se ponořilo. V nízké síňce při rozbité truhle děvče bylo na polou již ztuhlé, vlas byl porván, ruce posekány,

strhán šat, vše odneseno z chaty, život odolal však síle rány v prsou těch; než čas byl vrchovatý k zachránění ubohé té dívky.

Vzali jsme ji s druhem do přikrývky a na prázdný vozík marodérů, ovšem po svolení setníkovu, odnesli jsme z pohořelých krovů

utýranou Slovákovu dceru. Já a lékař pilně o ni dbali, okřála a záhy přišla k řeči, a než v Lučenci jsme nocovali,

tak dalece byla z nebezpečí, že nám řici mohla, co se dělo, kterak ve ukrutný pomsty den beťáry byl otec napaden,

stářípné zranili mu čelo, jako by byl Mesároše zradil, jehož z Prešova Šlik vystrnadil; vyprávěla také, jak pln vzdoru

snědý mladík otcem škubal v sporu, kterak stařec vzpíral se a bránil a soupeře nožem v prsa ranil. Zlícen křik’ prý zbojník poraněný,

takže vetchá zachvěla se chatka, a nedbaje prsou rudé pěny vlekl otce před chatrče vrátka, na něž ukrutnou ho přibil zbraní;

dále ničeho juž nevěděla, až prý, obvaz kol horoucích skrání, prostřed vojska na voze se zřela. Vyvázla nám tedy z klínu smrti;

také v městě měli ustrnutí, pochopivše starosti i žaly, takže, když jsem děl, že beze trudů za vše, co jí skytnou, ručiť budu,

rádi přístřeší jí v domku dali; zatím jsem jim nechal ve přístěnku hodinky a plnou peněženku, vše, co uspořil jsem v klidném čase –

po vojně, tak děl jsem, dá Bůh zase. Těžce se mnou děvče loučilo se, když jsem musil dále v tíseň boje; oko v hojné topilo se rose,

chytla ruku moji v ruce svoje, líbala ji, děla: „Kéž lze s vámi, nemámť otce více, ani matky, rum a popel z chudobné jsou chatky,

a můj bratr ubit pod horami, násilně vzat Klapkou v čas hned prvý, aby válčil proti vlastní krvi.“ Nelze, děl jsem, buďte zatím s bohem,

vím, než přijde léta slunná zář, šťastnější a veselejší mnohem pohlédnem si zase tváří v tvář, dobří lidé naleznou se všude,

kterým pro Slovenska chudou dceru za poctivou práci peněz zbude, sám se o to starati chci, věru, ale nyní? – Slyšte buben s rohem,

musím s vojsky dále, s pánem bohem!