Když ponejprv jsem políbil
v ty něžné tvářky Tebe,
tu rázem přesvědčen jsem byl,
že Tvůrce ještě jinam skryl
div slunce, nejen v nebe!
Byl přesvědčen jsem nejinak:
Dvé sluncí skryl Bůh v taji
v tvůj kouzla plný, něžný zrak,
by navždy zaplašil ten mrak;
jenž uhostil se v ráji,
to od těch přenešťastných dob,
kdy Adam věřil klamu
a poslechl jak bídný rob,
až požitkem si koupil hrob
a smrti děsnou tlamu.
Až za obět jí padnu též,
kéž pozvedneš mne k sobě,
kde v tichém štěstí hoduješ
a sluncem ráje zjasňuješ
mou duši v strasti době.