Jdu parkem.
U cesty purpurový květ
růže se sluní,
volá na mne, křičí,
hovoří dojemnou vůní,
jež kolem se vlní,
jak voda v plesa tůní
a touhou mi duši plní.
Jdu k ní,
co asi mní?
Chví se,
rdí se;
co hovoří a šepce?
horko mi v lebce.
Utrhnu tě,
usměvavá!
Konám chutě,
opadává.
Má usměvavá
na pospas větrů se dává.