Den si do červánku
uleh’ ztrmácený,
hněvný Sever pustil
s řetězu své feny.
Slyš, jak strašně vyjí!
Skály zastenaly,
drobný kámen s vrchu
k úpatí se valí.
Slyš, jak žalně vyjí,
sad kol domku drtí;
jistě že tam leží
někdo blízek smrti!
Leží, ne však jeden,
mrtvoly tam dvoje:
jedna – otec drahý,
druhá – srdce moje.