III.

V zimě bylo krutěj’ všemu zvykat; dni jsou krátké, všude led a sníh, těžká práce: kmeny s vrchů smykat nebo dříví svážet na saních;

když Šumava v rubáši se bělá, tu se ani na chléb nevydělá. To byl pro mne čas vždy neveselý, když vzal otec sekeru i brus,

aby spořil často týden celý pro tři duše skrovný chleba kus; v takých dobách máti vždy mi teskla, večer se jí v očích slza leskla.

V témdni dvakrát na cestu se dala, v bílém šátku hrstku potravin, k černé žemli sýra nastřádala, v skalnaté pak hory nesla týn;

přestlala též chudé lože v srubu z chvoje, ze slámy a z listí dubů. S vrchů dříví sváženo je dolů na pokraje splavných lesních rýh;

tamo rovnáno je do čtyř kolů. Však když vydatnější zavál jih, a svým dechem počal ledy tavit, musilo se dříví dále plavit.

Na pokraji potoků těch lesných stával otec s ráhnem noc i den, metal dříví do přívalů děsných, bráně, by jich nevrhala ven

přítěží tou bystřeň zmetešená tak že v nebe kvasila se pěna. Tak ji mají rádi naši lidé; však když slabne časem její běh,

a v korytě mnoho dříví zbyde, Černé jezero se pustí v spěch, aby zastavené stekly splavky porůznými žlaby do Úhlavky.

Dva měsíce tekou černé vody, dva měsíce trvá proudný sten; leč kdo nezná líté jejich svody, bývá stržen v proud a utlačen.

Kdož zná bystřeň? zdali břehy mezné zkrotí ji? těch ona nenalezne! Taká bystřeň blízkou strží hnala, rozlícená lvice našich hor;

její vášeň pole napadala, kmeny vlekl s sebou její vzdor, a v ty luhy v divém nepokoji na vše strany bila vášní svojí.

Do skal ryla mohutné své tlapy, balvany z nich trhal její vztek, vřesný šat i mechovité kápí, a co na nich zbylo, všecko svlek’;

vzdorné sosny ovinula v půli a jak hračku odnášela v důli. Však když vody spadly blízkým časem, tu se zaskvěl náhle dálný luh,

jak když před svatebním hodokvasem opáše se jonák zdobou stuh. Rosná krůpěj mezi travinami skvoucími se leskla drahokamy.

Ach tu šťasten pospíchal jsem z chaty, abych vše ta kouzla uviděl: Ostrý vystoup’ na zelené paty, Pancéř kšticí v sivých mlhách pněl,

a kol něho spěly oblak davy, jako žal kol zadumané hlavy. V pravo ale temném na Špičáku a Jezerní stěny na jedlích,

tam, jak ostříž v hnízdě zpěvných ptáků, věčně hvízdavý se vichor líh’, aby bouře nájezdníky sbíral a ty naše kraje rval a týral.

Věru z ňader Šumaviny z dáli žalostný se ke mně povzdech nes’, její boky – nebetyčné skály – její kštice – věkovitý les –

vše se chvělo, jako bouře zdmutím, horských prsou těžkým oddechnutím. Zdál-li hvozd se její býti skrejší, byly luhy její sadem snad;

a když přišel někdo hovornější, děl, že na Ostrém má skvostný hrad, jehož skryté věže v nočním mraku obrovitě rostou do oblaků.

Tam prý za teplejších nocí v jaru pláče nad zaniklou slávou Čech velké slzy skalin do poháru, jichž usušit nemůž’ slunce žeh,

jež lid vůkol jezery zval v bludu, já slzami samoty a trudu. Krásná byla Šumavička moje, když se v slunný přioděla háv,

sýkořic když zlíhly se v ní roje, do dřev klepal dlask a krutihlav, a kdy sokol, mladým pokrm nesa, nad jedlemi kroužil do kolesa.

Krásnější však pro mne bylo mnohem, když, mlh neprůhledných zcela prost, mladý měsíc s dvojatým svým rohem v úplňku se vzmáhal zlatý skvost,

a některé hoře do úžasu v jedlích tkvěl, jak topas v dívčím vlasu. Chata naše stála družek prosta; jen když v létě rozhledla se v dál,

znaveného přivábila hosta, poklady jenž hledat pospíchal hlavě buď, či srdci pro úlevu do těch hvozdů plných ptačích zpěvů.

Opodál však na Ostrého boky různá chatka sobě všelijak odvážnými po kamenech skoky vyskočila jako mladý pták

na bidélko v malované kleci, aby blíže nebe byla přeci. Chýží v středu sklárna – čas ji bořil, každý její kout jen z prken zbit;

za to panský dům tím víc se šňořil, čím víc chudnul pracující lid, nuzný sic, leč upřímný a tklivý – jej že pán? – ne, ne, on pána živí.

Tak to bylo – myslím, posud že je, bůh ví, kdo té ráně najde lík; propasť bídy u nás zkázou zeje, do ní klesne i ten svobodník,

konečně pak i ta drobná bída padne v ranec fabrikanta žida. Však kam bočím! musím ruče zpátky z odlehlejších domků v jeden skok

do přístěnku rodné svojí chatky. Nad hlavou mou šestý prchnul rok; nutno z knihy boží zvednout tváře a cvičit se v pravdách slabikáře.

„Milý hochu,“ pravil otec kdysi, „dosti dlouho jako chmel jsi rost’, který neuvázán dolů visí, podpory a hladké tyčky prost;

divé výhonky též zříznout třeba, chceš-li poctivě si získat chleba. Třeba věru nechat lelkování, prostý dětský chvást a dětský čin:

na jahody běhat v sklonky strání, na přikyslé plody ostružin; pojď, já přes les, pastviny a pole novou cestu vyšlapu ti k škole.

Nač tu žít, jak veveřice v chvoji!“ Řek’, a juž juž brali jsme se ven, otec ve svém obyčejném kroji, já jak do kostela vystrojen;

matka s námi, ale zpět šla brzy – – já i ona v očích plno slzí. Cesta byla dlouhá, ale schůdná, ve škole jak v oulu mladých včel:

„Hleď, synáčku, zde moudrosti studna,“ pravil vlídně starý učitel, když mu otec, proč jsme přišli, svěřil, a dvakrát mne okuláry změřil.

Sedl jsem si větších hochů v blízku, jak by střízlík mezi vrabce sed’, a jak otec někdy v rubanisku zůstával jsem vždycky přes oběd;

k večeru však v úkryt rodné chatky s jinými jsem dětmi chvátal zpátky. Se mnou domů, do půl cesty právě, z nedalekých domků chodil hoch,

plno bajek v potutelné hlavě, a kdo s ním se dali, všecky zmoh’, povždy trestán. Z bázně půl, půl z žele vzal jsem povržence za přítele.

Co ten věděl přepodivných zvěstí: kde a kdy se otevírá zem, a kdy ďábel stává na rozcestí v létě nad Čertovým jezerem,

jak vyplatil vodník drvoplavce, a jak se kdos změnil na krkavce! Jak prý na Třízubci v bouře děsu ďáblové tři v karty chodí hrat;

a kdo prohraje z těch hrozných běsů, perutí prý v stěnu musí prát, která kolmo do oblak se vzpíná, nad hladinou vodní Plekenštýna.

Až ji zhrotí, Šumavu prý celou na ráz zmele děsné bouře skřek, strmé hory do lože se vstelou bystrých proudů, do všech struh a řek,

a vše srovná vichrů děsná četa, pak prý bude brzy konec světa. Což to byly pro mne světy nové, v nichž jsem prosnil každou téměř noc;

až kdys hříšníky jak prorokové dokona mne zabral v svojí moc; ať jsem jak chtěl popud srdce dusil, co on chtěl, já vykonati musil.