Mech když na hrudi byl skal,
každý strom pln mízy,
srdečka jsern vyřezal
v bílá ňádra břízy;
nedbal o ně žádný z nás,
v lásky zlaté době,
dnes, když jsem je spatřil zas,
v jedno srostla obě.
Nerozloučí nikdo jich
v žití juž i v kmeni,
pro ně zubů pilových
ani seker není,
ani klínu, ani ran,
ani jizvy sečné,
ani hrobu, ani hran –
leda nebe věčné!
Nehněvám se, mám jen žal
z toho, co jsi psala,
že, co já Ti věnoval,
jinému jsi dala.
Nehněvám se, mám jen žal,
myšlenka mě bolí,
že, kdo jednu růži dal,
k druhé také svolí.
Nehněvám se, mám jen žal;
těším se však létu,
v němž bych náhradou si vzal
růžičky s Tvých retů.