III.

Vešel jsem. Už na prahu mě vítal v prostém šatě hajných statný kmet, pod čelem zrak pozorný mu svítal, vlas dřív havraní mu bíle kvet;

zelenavou obrubou byl zdoben, jednoduchý myslivecký šat z přišedlého sukna prostě zroben, neširokou patkou přepjat v zad;

klobouk z temně zelenavé plsti s tetřívkovým pérem držel v hrsti a vysokých bot podpatní hrany hřeby hojně byly okovány.

Pes můj vrčel – lačen snad své zvěře – že z nás nikdo slova nezaslech; stále skákal na síňkové dvéře, a když domlouváním zmlk a leh,

pod záminkou, jak bych vody strádal, o číš pramenné jsem starce žádal. „Vítejte nám! Ano, vodu máme, jako křišťál je, též skyvu chleba,

vůbec všeho, čeho cestou třeba, ač na výběr mnoho nepodáme; chvilku krátkou strpení jen mějte, než mé děvče se džbánem se vrátí,

vyvíráť nám tamo, pozírejte, čiré víno lesa na úpatí. Věru, věru řídká náhoda je, že též někdo z městských hostí vkročí

do samoty šumavského kraje, k nám, kde jeden slzy stírá z očí a ten druhý ustavičně zpívá, ale tak to vůbec v světě bývá,

a je dobře, sic by ve své kráse celá země v niveč rozpadla se a jak voda v bahnisku den ke dni stál by život ustavičně všední.

Avšak, prosím, pojďte dále přece, nemám stolic tady na předsíni –“ A juž zbraň mi pozorně bral s plece. Octli jsme se v jizbě. „Tak, a nyní,“

pravil znova, „vše co chcete, rcete, poskromnu, leč z lásky dostanete! Hano, viď?“ A v čarodějné kráse mladá dívka v koutku zjevila se,

již, ač dívčí zpěv jsem v mysli choval, dříve nezřel jsem ni pozoroval. Zahléd jsem se do té krasavice, zrak můj, patře na ni, divem žas:

jabloňovým květem kvetlo líce, zlatou bystřinou se proudil vlas, blankytem se modré oko smálo oslňujíc dlouhou, lesklou řasu;

vílou se mi ono děvče zdálo: v hlavě hořel mák vyrvaný z klasů shýbavší se k úbělové šíji jako rudý motýl na liliji;

malá ústa, plna něhy vroucí, zjevovala zoubků řadu zdobnou, jak by v ňadru rudých poupat skvoucí zázrak v perly změnil rosu drobnou.

Šat byl ladný: modrou šněrovačku, přizdobila řada žlutých kvítků, pěkná stuha od skobičky k háčku přetvořena byla v hustou síťku

a jen v hůře, košilka kde vsuta, v širší oka byla rozepnuta. Bílá sukně s růžovými pruhy v závisti by hnala městskou dcerku,

a hedbávný šátek jako z duhy vkusně přetvořen byl na zástěrku; na punčoškách jako úbělových střevíčků dvé svítilo se nových

ze zlatité korduanské kůže a jich v prostřed černá stužek růže. Na rameni švarné krasavice seděl sokol otupených spárů,

dlouhých křídel, každá zřítelnice leskla se mu jako uhel v žáru; šedý v zadu, napřed pruhovaný, opatrně perutí svou šuměl,

vrtě sličnou hlavou na vše strany jako malý psík se lísať uměl, hned pohrával upleteným vlasem, hned zas krku uvázanou stuhou,

byl jen soudruhem, ne lovu sluhou, pracně ochočený dlouhým časem. Děkovala, když jsem se jí kořil, avšak aniž dále o nás dbala,

zase s milánem se cukrovala, až stařeček znova zahovořil: „Slyšíš, Hano, nech té hříčky svojí neustálé, zdvojnásobiž spěch,

pro vodu běž, jež se perlí v zdroji, jak ty písně tvoje na ústech, prostři ubrousek, pak přines chleba, čerstvé máslo dej a slánku k tomu,

sýra též, nu čeho k hodům třeba v osamělém hlídačově domu, a vy, pane, račte chutě bráti, čeho lze nám v rašelišti dáti.“

Rád jsem přijal; zmnoživ síňky tíseň, chtěl jsem za hovoru zvěděť přec, kterak slétla sem ta malá píseň, opustivši Tater horskou klec,

kam mé srdce, jako skřivan v setí, posud rádo pro svěžest si letí. – Sokol dívce kroužil povždy v blízku – díval jsem se oknem – pak se zved

a na jedli prostřed v třasavisku opět na své staré místo sed, aby marně vždy se nepolekal a měl pokoj od psa, jenž naň štěkal,

jak by věděl, že ti hosté cizí do večera vytratí se stráním, a že, jen až pes a puška zmizí, zpět se vrátí dívčím zavoláním.

Stůl byl upraven, my hovořili, až jsem starce dychtiv požádal, aby věnoval mi skrovnou chvíli a popěvku původ zvěstoval;

on však vrtěl hlavou: „Snad až venku, nerad o tom mluvím ve přístěnku, kde mé děvče jako srna skáče, také při tom staré srdce pláče;

ve přírodě lépe mi to svědčí, a když tu a tam se zadívám, všecko živě před očima mám; srdce mé je venku stokrát větší,

může tedy stokrát nésti snáze vše, co chcete zvěděť, milý pane; dnes však, dnes? nu jestli se to stane, budiž bez dívky tam u té hráze,

stranou chýše, v stínu starých buků, na nichž písmena jsou vyřezána, kde dlím nejradš večerem i z rána při linduščí písně hebkém zvuku,

tam jsem spravil lavičku kdys z drnu, – pojďte, snad tam zvěst svou v slova shrnu.“ Usedli jsme. Jako ruka v struny, zasáh vánek buku do koruny,

v bujnou sněť však tiše hlavu schoval, aby zaslech, co kmet vypravoval.