Granáty kvetou po sadech, a všecky plamen rudý: mé srdce také v plamenech a neví, kam a kudy.
Granáty kvetou po sadech a vzpomínky v mé duši, zda jejich divusladký dech ve slunné lásky naší snech
můj milý asi tuší? Ó, jak to kvete kolem kol, jak skví se to a sloní, jak zasněžen je horský dol
a každý strom i keř i stvol blah ptačím zpěvům zvoní. A v rodné kraje myslím zpět a v naše temné hvozdy,
v nichž vyrůstal mé lásky svět, kde slýchali jsme kosy pět a bravníky a drozdy. A myslím na ten útulek,
v němž s Tebou jsem se střetla, v němž, že mne rád máš, jsi mi řek’, kam nestih’ slunce paprsek, a ňádra přece zkvetla.
A myslím na ten milý čas, a z očí slzy kanou... Zda, až se z dálky vrátím zas, zrak blahem vznítí se, jenž has’,
a v granát rty nám vzplanou. Granáty kvetou po sadech, a všecky plamen rudý; mé srdce také v plamenech
a neví kam a kudy! Je s námi na korábu lodník mladý, jenž k úsluze mi ochoten a všady, a smědý je, ba žasnu, srdce zlaté,
jak sobě Ty a on se podobáte! Když za dne přijíždíme do přístavu, vždy přichází mi v ústret, kloně hlavu, a hovoří, že přišel se mne ptáti,
zda poště lístek – pro Tebe – má dáti. Když při korábu vážných prací není, dlí jak by ukován byl při stěženi, a písně sobě zpívá polohlasem,
jak také ty jsi prozpěvoval časem. A pokaždé, když koráb tiše pluje, kraj pobřežní mi pěkně popisuje, a je-li řeč mých listů místy nová,
pak mysli si, že jeho jsou to slova.
Cookies on Poetry Cove