III.

Když do světnice vešli spolu, děl mlynář: „Ženo, viz, můj host; hrůz zažili jsme věru dost, teď v bázni boží sednem k stolu

a ty nám podáš sousto chleba – leč dřív nám čerstvých šatů třeba.“ Šat skokem žena snesla z venku, a mlynář s Vraným vstali hned,

pak oblekše se ve přístěnku druh vedle druha k stolu seď. A žena – pěkných tváře rysů – juž na stůl kladla s jídlem mísu

a děla, stojíc hosti blíž: „Tím u nás zavděk mějte již, já, věru, nečekala hosta – tož pocta má je pouze prosta,

leč jste-li hladov, berte, nuž!“ – „Já ze Zelené syt jsem juž, spíš pěkně prosím o nocleh, teď nelze nazpět přes vln prahy,

jeť zlý, jak víte, vody sběh, leč zítra vypravím se záhy a posilněn spíš vlny zmohu.“ – „Vás pustit?“ vece mlynář, „brachu,

toť bylo by přec proti Bohu, plout znova bouře při postrachu; jeť boží dopuštění venku. Zde spát budete ve přístěnku,

jak hostinnost to velí česká a poctivého muže vděk... Ej, jak ten příboj na břeh pleská a doprovází bouře jek!

Chci přihlednouti k strojům mlýna, zda v pořádku vše, jak se sluší, kdy přišla by snad voda tužší, vy zatím pijte trochu vína;

juž, Rozárko, mi hosta dbej, a Václave, ty nalívej!“ Hoch dolil jen; vždyť v číši dost po prvním doušku nechal host,

jenž nucen popil ještě trochu a děl: „Juž nenalívej, hochu,“ a vstal. – „Snad chcete jíti spat,“ hned ochotně se žena ptala

a na přístěnek ukázala: „Ne, do mlýna jdu pomáhat, což dřív jsem učiniti chtěl, leč pan otec mě předešel.

Je třeba opatřiti mlýn – strž mraků jistě byla kdes, a v stoupající řeky klín hrůz smečku moh’ by vehnat běs.“

„Ba věru, též se toho bojím,“ v ráz žena děla, „ale zas tou nadějí se přece kojím, že chasa koná všecko v čas,

jak muž jí káže v taký den, též mlýn byl po vln dravém toku líp vyzbrojen a vystavěn, šest bude tomu právě roků;

tož Pánbůh dá, že šťastně dnes ta divá přejde vody směs.“ „Leč přes všecko v tom živlů vření jsou dobrá různá opatření,“

děl Vraný, „proto panu otci, juž odpusťte, jdu ku pomoci, však dá-li Pánbůh, přijdem hned!“ I ruče s lavice se zveď

a poděkovav vlídnou tváří, spěl do mlejnice z jizby ven, kde při mdlém svitu luceren lid přispět hleděl hospodáři.

„Aj,“ pravil Vraný, „v pěkném stavu mlýn zůstal, chaso, vzal vás ďas! Než voda tekla přes záplavu, byl vhodný k pořízení čas;

teď zátopa ho žene brodem a vše se porve, Bůh nás chraň! cval vody divokých vln svodem juž zátahy nám vzal i zbraň.

Co dělali jste, kde jste byli? Snad na palandě celý den!“ a nutil chasu k větší píli, leč vymlouval se ten i ten:

„My záhy vyhradili vodu a námětky jsme dali hned, však při takovém mračen svodu...“ „I mlčte, což jsem málo zhléd’?“

„I stroje škrtili jsme v bouři a váhy spustili jim hned, až čela koles byla v kouři, však jak by ďábel do nich seď,

dál lámaly se ve vln válce, až padly závlače i palce!..“ „Ej, podruhé líp svého dbejte, a nyní pojďte, pomáhejte!“

A hned, jak přál si mlynář chorý, dal pod palečník pevné svory, a tuže ruce, hruď i záda, jak ve svém do všeho se vkládá

a spěchá nahoru i dolů, sám na vše bedlivé má zření a ke každému spěchá kolu, by hřídelům dal podepření,

a znova k chase děl: „Líp dbejte, když zpáteční jde vody chvat, a dnes i dvéře ucpávejte, pak okna, hůře bude snad.

Též opřít nutno o podlahu, kde jaký povalek a trám, vždyť voda vzala stěny z prahu i křídla vrat a spěchá k nám,

tož chutě, kdyby v mlýn se vrhla, by prken nepozvedla výš a z polštářů jich neutrhla. Co kde, vše vynášejte již,

mlýn odstrojte, co nejrychleji, a hleďte sundat koše z líh, ať na zanášce spí, ne v reji a náručí vln drtivých;

pryč s korčáky; už sem to chvátá, pryč cevy, otesky i dláta, pryč sekyry a nebozezy a všecko tvrzení a kláď

i kadlub, násypky a káď i sejta vše, kde které vězí, sic všecko vezmou, co kde lapí, ty neurvalé vodní slapy.“ –

Též chorý mlynář neusedá a, co lze ukliditi, hledá, by zmenšil divé vody lov, nic nevšímaje sobě slov,

jež Vraný výstrahou mu káže: „To nechte mně, mám tužší páže, líp věru, kdybyste juž spal...“ Leč mlynář v práci neustal,

jíž vody hněv měl býti zkrocen, ač hůře nežli dřív byl zpocen a v stálé námaze a spěchu juž popadati nemoh’ dechu.

Ruch pracujících venku rosť a ženu do mlejnice vlákal, ač strach to byl, ne zvědavost. Hoch zlekán třásl se a plakal

a matku za zástěru chytal; zřelť otce svého na zanášce, an umdlen kles’, leč jeho strážce byl čil a při všem maje ruku

lid k práci měl, ač jeho hlas v tom stále větším vody hluku mřel, hynul, zmoh’ se a mřel zas, vždyť vlny v mocný rostly tlum,

pěn bílou hřívu na svém hřbetu a z rozšuměných úst a retů kvas zkázy stříkal k nebesům. Vše hotovo. A zvolna zpět

zas mlynář s krajánkem a ženou šel v jizbu s hlavou nachýlenou, leč bledší líce měl i ret; hoch, se zbytkem slz ještě v oku,

zas klidněj se mu tulil k boku, leč jeho ústa byla něma, vždyť přiklopený víčkem hled sen uzamknul mu perutěma

a na klenutí čela seď. „Spí,“ pravil mlynář, „stichl přece, mně hůř, mě bolí hruď i plece, jdi, ustel mi juž, ženo milá,

mě zima jaksi rozrazila, ba vězí mi to v údech všech; též na prsou mě ob čas píchá – teď zas – a těžko se to dýchá,

rád bych si pro dnešek již leh’! Též ty jdi, Rozárko, již v lože, leč bývá vždycky dobře moc, když na stůl kahanec se rozže,

a vy, můj strážce, dobrou noc; zde postel máte ve přístěnku, tam není slyšet hluku z venku, a ráno budem spolu snídat.“ –

„Já budu raděj s chasou hlídat.“ „Jak? Po tom namáhání dnes?“ – „Já jiné, horší věci snes’.“ A než mu slovy mohli bránit,

už kliku dveří stisk’ a šel mlýn od příboje vody chránit, jenž lestně sad již ovíjel, a přes srstkových keřů vršky

výš stoupal k chlévům, stále výš, ač před tím celodenní pršky a mračna dávno přešla již. „Hej, pozor, hoši,“ pravil živě,

když vody shledl sekerník, „skot dusá postrachem již v chlívě, tož než by živel k němu vnik’, je radno vyvésti ho z domu,

snad nad mlýn, hor těch do průlomu; juž hřídelnicí vniká voda, a pískem mlejnice se plní; tím přece umenší se škoda,

výš Vltava-li ňadra zvlní. Pryč, nikdo chvíle nepromař, slyš, koně řehcí, krávy bučí, pes vyje hned, hned strachem kňučí,

ba, věru, i ta němá tvář vln rozkvašených choutku tuší, jak kdyby lidskou měla duši. My ovšem jsme tu o sáh výše,

až k nám snad příboj nezabloudí ve valem rostoucí své pýše, leč člověk míní a Bůh soudí. Tož, všeho má být strážce dbalý,

chci říci domácím, by vstali.“ Tu lid vše v nahodilé směsi, co v chlévích bylo, vedl v lesy, a sekerník, ač bledé tváře,

šel, aby vzbudil hospodáře. Leč mlynář bděl i jeho žena, jež nešla spat, jsouc ustrašena ne z divého jen vody spěchu,

i z chorobného muže vzdechů. Teď mlynář na lůžku si seď a kašle z těžka hovor dále veď: „Co nyní?“ – „Myslím na zanášku,

spíš přečkáme tam vody srážku, já pomohu vám vynést lože.“ – „Tak přece,“ lkala žena, „Bože!“ a polekána, silou ručí

hned synka vzala do náručí; a mlynáře, jenž sláb a bled juž strachem neměl ani dechu, sám Vraný na zanášku veď,

kam postel snesl v skočném spěchu. „Jen lehněte,“ děl, „zde jste jisti, teď právě na vodu jsem zřel, proud z dvoru prchá, lze jím břísti,

ač před chvíli se k chlévům střel; snad sám se juž své zhouby leká – já půjdu zas, kde práce čeká.“ Když odešel, děl k ženě muž:

„No, takých lidí málo juž, již s neznámými soustrast cítí; hned chtěl bych za stárka ho vzíti; ten neduh beztoho mě moří –

dech krátí se mi, hlava hoří...“ „Zas Pánbůh pomůže, můj milý, vždyť není ještě nejhůř právě.“ Leč mlynář naříká a kvílí:

„Mně duní to i víří v hlavě, že zvednout mohu se jen stěží, a žár mně po všech údech běží!“ „Jen klid, jen pokoj, dej si říci,

vždyť dobrá stráž je ve mlejnici; toť všecko pouze od únavy a Pánbůh dá, že vše se spraví.“ Ač muži hovořila v těchu,

přec v duši tajný měla strach, když viděla, že nemá dechu a jako by ho dusil prach, zle rozkašlal se na svém loži,

i vzdychla vroucně: „Matko boží, už zaplaš různých strastí slet, dej trpícímu zdraví zpět, zkroť vody zmetešený splav

a žalů milostně nás zbav!“