Usedám v luhu na trávník,
přede mnou šípkový keř.
Nořím se v sebe,
volám k nebi:
„Komu jsem ublížil
v stopách svých dnů?
Rci, pane, mám-li jít dál?“
A hle, přede mnou šípkový keř
je všechen v růží plamenech,
pod ním dlí děvčátko malé
s raněným na křídle skřivánkem;
laská jej, hladí,
lahodná šepce mu slova.
Divím se; z keře kdos hovoří ke mně:
„Tvá píseň jsem prostá,
víc netoužím být,
dál sprovodím tě, budeš-li chtít.“
Chci, chci, má duše v tebe věří,
nechť jinak než ondy dnové se šeří,
nechť za zlatem ženou se lidstva davy,
mně dost, mám-li růže kol hlavy!