Na horách volno! Své oči zavírám.
Nač zříti v svět, je smutno v něm.
Slyším jen zbraní hluk a moří šum.
Kéž klidný den mne nese k nebesům,
kde není sváru, kde nehýří hněv,
kde slyšet duší milý zpěv,
kde na sta květů zdobí rajský luh
a blažení se řadí v nebes kruh.
Tam klid a mír jest, jehož dávno žádám.
Leč nechci přec v tom míru býti sám –
jen jednou za věk-li mi v ústret kročí
má Liduška a pohlédne mi v oči,
v ty oči mé, jež stále pro ni rudnou,
vždyť její byly pro mne blaha studnou.
Z nich stále perlí se a bez ustání
můj život jediný: Jí vzpomínání.