Když tak sedám samojedin v loubí,
tu se hlava k prsoum nakloní,
v srdci mém to divně zazvoní
a má ústa odychnou si z hloubi.
Jak když svlačec zelenavý vroubí
bujné větve staré jabloni,
a ona, když rosu vyroní,
tak se smutek s mojí duší snoubí.
Tenkrát srdce podivně se chvěje,
plno je, leč písně nezapěje,
hlava moje klesá do ruky.
Za slzou se slza v líce seje,
v duši divná, divná touha věje,
jsou to dětských časů dozvuky.