Bylo v rodné síni
po skrovničkém stole;
sprovodil’s mne z domu
přes zahradu v pole.
Mimo táhlý rybník
luhem na silnici,
pohleděl jsi na mne,
pohladil mne v líci.
Sklopil’s hlavu, vzdychl,
ticho bylo zase,
jenom velká slza
leskla se Ti v řase.
Ach, v té jedné slze
tolik smutku bylo,
že mi to až v hlavě
bouří zavířilo.
Jí jsi řekl všecko –
vrátil’s se a zašel,
a já místo v lese
ku pláči si zašel.
Do mechu jsem padl,
hrozné chvíle tuše –
loučilyť se na vždy
naše družné duše. –