Aj, Dunaji bystrý, jarý,
jaký tebe smutek tíží,
že tvé jindy modré oko
kalně v širou dál pohlíží?
Snad že se ti šedé mlhy
na tvé staré srdce kladly,
či cigána jasné slze
do těkavé tvé vln ti padly.
Snad se písek nízkých břehů
na tvé sdílné srdce skácel,
když se cigán kletbou stížen
po nich dál a dál potácel.