II.

Jakobych byl vínem spit, vše se se mnou točí, za večera rosy třpyt, z rána paprskový kmit

zalívá mi oči. Myslím, že tvůj drahý zjev vstříc mi běží z lesa – marně! V srdci hoří krev,

hlava na hruď klesá. Netěší mne vůkol nic, víří mně to v hlavě, hynu stále víc a víc,

denně u těch borovic stávám na výšavě; k jihu, k moři pohledám, hory mi však cloní –

z písní všech, jež v srdci mám, slzy jen se roní. Netěší mne dům ni sad, vřes mě v nohy pálí,

žal mi kývá z niv i lad, a ten javor, jak by vad’, pod nímž jsme dřív stáli; a mé srdce sní a sní –

rovno se mu děje, jak když o květ poslední v podzim luh se chvěje. Netěší mne ani hvozd

s jara květnou prací, když se milý stromů host: špaček, brávník, kos a drozd krásou nadšen vrací;

netěší mne slunce zář, v kštici bříz když vázne, hledám jen tvou milou tvář – žel, a vše je prázné!