II.

Líbá měsíc, touhou sin, vodu vánkem jatou, každé vlně v modrý klín hází růži zlatou;

vlny věnce pletou z nich, růže k růži sáhá, jako by z hvězd severních mléčná byla dráha.

Po té dráze v šírou dál běží moje snění, v místa, kde jsi se mnou stál při skřivánčím pění,

když Tvých očí milá zář v hloub mé duše sjela, až se jak té vody tvář zlatou září skvěla.

Ve krůpějích krve všech tajemně to vzplálo, v žhavých růží plamenech moje nitro stálo,

hoří posud, – divný zjev – chvěje se a chvěje, ani moře zhoubný hněv juž ho neuleje.