II.

Stůl ve světnici na hospodě byl velmi zřídka obsazen, jen lesní Střela mimo chodě rád zastavil se každý den,

by, ohlednuv se po revíru, zde klidně vypil svoji míru a pohovořil, jak mu zvykem, buď panských dvorů s nájemníkem

neb s farářem, jenž v klín těch skal rád na procházku chodíval. Též za teplejších léta nocí, když v polích zaměstnán byl lid,

dvou blízkých mlýnů páni otci sem chodili se pobavit a spláknout hrdel bílý prach, jenž všude sázel se až strach,

ač protější, jejž krutě dusil, vždy v loďce převážet se musil a toť se ví, že zase zpět. Tak dělo se juž více let.

Dnes revírník byl s plavci sám, skryt hlavou v tabákovém kouři ven k Chlumským hleděl končinám a mumlal: „Prší tam a bouří;

moc přísušků jsme ondy měli, teď už pár roků mnoho vod, dřív sazenice vedrem mřely, teď vyhnívají; co tu škod!

Co den je nebe mračny kryto, a blesky jízlí v každé chmuře, snad měl bych jít, než bude hůře.“ A nahlas děl: „Nuž, přejde-li to?“ –

„Ba, pantatínku, nemyslím,“ dí starší plavců, vrátný Sova, „mám pranostiku svou a vím, že víc jen rozprší se znova.

Tam v horách bouří moc a moc, a horské bouřky zlí jsou hosté, spíš pršet bude celou noc – jen pohleďte, jak voda roste!“

V tom dychavičný ručí pílí stoup’ v krčmu mlynář unaven, byl promoklý až na košili, a z šatu crčelo mu jen;

sňal klobouk, pozdravil a sedl blíž k lesnímu, jenž rozjařen hned s panem otcem hovor vedl, kde byl a proč se vybral ven.

„Šel do města jsem ráno v suchu, by doktor dal mi jakýs lék, víc trpívám teď na záduchu, a nerad bych s ní dál se vlek’.

Až liják trochu pouleví, v mlýn dám se převézt na břeh levý.“ „V té, Dolejši, plout nepohodě,“ děl Střela, z dýmky táhna dým,

„dnes nikterak vám neradím; zde počkejte radš na hospodě, neb se mnou pojďte na nocleh. Ten dravý proud, a pak váš dech –“

„I přes to převezu se ještě. Zlá může přijít voda z deště.“ „Na taký čas a taký den a strojů rvačky, strojů vraždy

má velkovodský mlynář každý být ve dne v noci připraven.“ „To jsem, leč nevím kam a kudy, od Svatojanských ondy vod,

jichž tlum mi sebral všecko všudy a rázem oloupil můj rod; šest tisíc tenkráte jsem ztrácel a posud nemohu se zmoci;

což kdyby vody přišly v noci a já se znova zakrvácel? Ba potřebí mne doma velmi; neb stárka nemám, odešel mi.“ –

„No ať, což druzí nejsou nic? zda mládek s práškem prchnou asi, když divoká se voda hlásí?“ „Už bylo druhdy vody víc,

a chasa, sotva mlýny stály, šla do hospody v blízkou ves, ji věčně v hrdle žízeň pálí, snad odběhla mi také dnes;

jsouť mládek s práškem větroplaši, kde hudba zní a sukně šustí, tam třeba v lijáku se pustí a mnoho z nerozumu páší.“ –

„Já takou čeládku a chasu bych bez odkladu poslal k ďasu!“ „Jen lepší po ruce-li máte? Ni změnou mnoho nezískáte,

a svár? Chci v domě svatý klid; líp vésti třeba mladý lid a hojně výstrah dávat k tomu! Tak činívám. Leč nyní domů,

nechť liják s bouří dál se vzteká, vždyť žena se synkem mne čeká.“ „Ať, zde si dáme ještě jednu, pak k myslivně se s vámi zvednu.“

„Ne! Před odchodem děl jsem ženě, že přijdu, proto čeká, vím! co slíbím,“ kašlal přidušeně a končil hlasem sípavým,

„to, třeba hruď mi postonává, co živ jsem, vždy se řádně stává, tož na přívoz, nechť tělo zlámu zlým namáháním o sochor,

svých milých přeci neoklamu!“ „Vy věru podivný jste tvor!“ „Co chcete, mluvte, musím jet; hoch má jen něco přes deset

a z bouřky ondy postonával, což kdyby zas měl taký nával? Vždyť víte, jedináčka mám jak vy.“ – „A což je doma sám?“ –

„To ne !... A potom mám-liž snad mlýn samorvaní zanechat a ženu v strachu s malým Vášou? Ne, ne, ať co chtí, vlny pášou,

já půjdu. S Bohem, pane Střelo!“ Však v myslivci to jižjiž vřelo: „I jděte, tedy,“ děl, „vy smělý, leč vězte, často těžce želí,

kdo jedná, jak si umine. No, zůstanete? Ano? Ne?“ – „Ne, pane Střelo, mám svou hlavu, ne! za celičký boží svět,

vždyť při větším vod ondy splavu jsem přes řeku jel tam i zpět. A pít? Mám právě svoji míru, pak nevalně bych lodí vlád’,

a převozník i ve vod víru, když ví, že s ním jsem, jede rád.“ „Leč dnes vás, pane, bude žehnat, až přijdete mu na přívoz,

že do víru ho chcete vehnat – i čtvero paží málo vydá.“ – „Tak s plavci snad –“ A mlynář zvídá: „Což, hoši, není u vás kdos,

jenž s proudu potyčkou by tuhou loď pomoh’ na stranu vést druhou?“ „Z nás? Věru, poslední svůj dech juž nechali jsme na vorech,“

děl Sova, „kdož má tolik sil, by pramici k vám přepravil?“ – „Já přec to zkusím, musím domů, svých milých v nouzi nenechám,

a kdybych přeplouti měl sám, i na kocábce.“ – „U všech hromů,“ pln hněvu za ním Střela křik’, „jde do záhuby, tvrdohlavý!...“

„Já půjdu s ním,“ děl sekerník a vstal. Tu vrátný zdiven praví: „Vy?“ „Tak to chtějí naše mravy; jeť podle prastarého zvyku

až posud u všech sekerníků, že v mlýně mají oddechnout, a bylo by to, milí braši, jen k ostudě a hanbě naší,

sám chorý kdyby musel plout!“ Vzal vak a šel, klid dlel mu v líci, a nechať stále déšť se lil, přec s mlynářem stoup’ na pramici

a sochoru se uchopil. A sami pluli; bálť se jeti – i s dvěma – Jíra převozník. „Mám ženu,“ děl, „a malé děti

a nerad ve vlnách bych znik’, až sám bych musel v noci zpět; vy dva jste, vám je snadněj jet. Též nemohu, jak řád mi káže,

dnes pobřežní se vzdáti stráže, což kdyby přišel nával vod? Ne, ne, ať nevhod vám či vhod, já nejdu za takové doby,

leč radím vám, by do zásoby jste sochorů si vzali pár; rád příboj, když se na loď vrhá, i ze silných je rukou trhá,

a zde pan otec je už stár.“ Když vypluli, vše temno bylo, a stále pršelo, jen lilo, hrom mračna honil po horách,

a voda vzrůstala až strach; jen namáhavě šlo to k předu, až, běda, na zlý přišli tok... „Já velmi těžce vodou bředu,“

děl mlynář, „vizte, lodi bok chce stále jíti směrem proudu, ne šourem proti němu, v příč, a zde mně sotva stačí tyč!“ –

„Ne povolit, sic jako z troudu loď rozpadne se nárazem,“ zas Vraný řek’, „zde vír je – sem! ať vlny do nohou vás tlukou,

vždy pevně sochor držte v rukou a tísněte ho k lodi dříku, jen tak lze dostati se ven; tak! Proud je šťastně přeražen!“ –

„Vy umíte to, sekerníku.“ „No, daří se to boží vůlí; juž přejeli jsme řeky půli, leč sneslo nás to mnohem níž;

v zad bodněte, zas jde to tíž, to zlá je voda – mužně jen... Teď konečně jsme z víru ven!“ – „Vás nebýt, byl bych někde v moři;

mně ze všeho až hlava hoří, a z dlaně vytryskla mi krev, však slyšte! Nezaznívá zpěv? To náš je mlýn!“ A letem střel

dvě oči v temnotu se vbodly... „Lid ve mlýně se nejspíš modlí, to světlo, jež jste právě zřel, zář od hromničných as je svic,

a teď! Ten hlas! To ze zahrady hoch s ženou volají nám vstříc! Ho, ho! juž jedem, juž jsme tady, hned spatříme se... tu jsme juž! –

Bůh zaplať vám, jste statný muž, kéž v nouzi takových je všady; leč nechci děkovat vám slovem...“ „Nač díky? Kéž jen pod svým krovem

též šťastně vyspíte se dnes; Bůh pomoh’, ne já, člověk bídný, jen za nocleh vás žádám vlídný...“ A chytnuv lodí za řetěz

stoup’ na břeh, přitáh’ ji, a stali, kde s ženou roztomilý hoch se dočkat otce sotva moh’, by navzájem se zulíbali,

a třeba vodou zrovna tryskli, jen zas a zas se k sobě tiskli, nic nedbajíce nepohody. A dále valily se vody.