II.

Za dědinou dvorec, kolem potok kvapí, jelší svoje rámě v jeho vodě ztápí.

Na pravo i levo vlnky vínky vinou, jak když bílé husky na projížďku plynou.

V jelších za soumraku žvatlá sivé ptáče a brav drobných vlnek přes kameny skáče.

V zátočině kámen pokryt mechem celý, aj kamene kolem co že se to bělí?

Co že se to bělí, co že vodu čeří, labutě-li mladé protřibují peří?

Rusalky-li hravé nebo lesní víly, aby jarní vodou nožky ovlažily?

Snad hřebínkem zlatým zlaté češou vlasy, že se to tak jásá, – co že je to asi?

Nejsou to rusalky na té jaré vodě, dívčiny jsou družné v zpěvném chorovodě.

Nekrouží labutě nad tou vodou šerou, ale krasavice bílé prádlo perou.

A ta nejkrásnější stojí u zátoky, zdobný pás opíná útlé její boky.

Líčka její planou, čelo děkem jasá, snad že to tak stojí sama boží krása.

Sličné dívky, sličné, něha plane z líček, lilijí však je ona prostřed chudobiček.

Sličné dívky, sličné, hvězdičky to samy, jitřenkou však ona mezi hvězdičkami.

Stojí podkasaná šedém na kameni, bystrá voda kolem perlami se pění.

Perlami se pění a v hovorném reji děvě zkazky šepce, nožky celuje jí.

S kamene si sešla drobné na oblázky, s temene na hrdlo rozpustila vlásky.

Rozpustila kštici jako břízka v houští, jako slunéčko ji před deštíkem spouští.

Šveholí si, zpívá, mává ručky chvatem, rovná čechelíky vyšívané zlatem.

Zpívá jako skřivan, než si hnízdo vije, že luh květovaným pláštíkem se kryje.

Zpívá jako pěnka, kolébku když robí, že radostí kvítka hlavičky si zdobí.

Zpívá jako slavík, milo usmívá se, že až niva celá tone v jarní kráse.

Že až bystřeň letmo poskakuje v mlází a na každý kámen diamanty hází.

Stříbrné že rybky lahodnými svody k nožkám vyskakují z křišťálové vody.

Slyš, jak ze rtů růží větřík písně věje: samé polní kvítí – tiše, slyšíte je?

Zpívej, srdce, zpívej v radosti i hoři, máš těch drobných písní víc než perel v moři,

víc než kapek vůně na růžovém trsu, víc než zlatých jisker ve slunéčka v prsu.

Zpívej, srdce zpívej celé živobytí, máš popěvků více, než-li v hoře kvítí,

více než-li skřivan v rozvlněném poli, více nežli drozdík v háji zašveholí.

Zpívej, srdce, zpívej z večera až k svitu, máš těch písní v ňadrech jak hvězd na blankytu,

víc než jarní deštík diamantů sroní, víc než z jara keřem světlušek se honí.

Zpívej, srdce, zpívej od večera k šeři, pokud se ti píseň v nitru proudem peří,

krůpěj za krůpějkou prýští se a blýská, div že neutone naše rodná víska.

Naše dědinečka tichá jako pěna, kolem do kolečka nebem ohražena.

V lesích ukryta je, ticho tu a milo, snad se tady štěstí do kukličky svilo.

Svilo-li se, věru, počíhám si v setí, až z kukličky v jaře jako motýl vzletí.

Chytnu, skryju si je do kytice pěkné, což přede mnou každý klobouček svůj smekne.

Šátečky mé vyšívané, škoda je vás, škoda, nebílí vás horské slunce, nepolévá horská voda;

polévá jen pramen slzný, za rána-li s očí kane, bílí jenom horské vzdechy, šátečky mé vyšívané.

Teče potok, teče pod tou naší chatou, chytnu si v něm rybku na udičku zlatou,

na udičku zlatou, na hedbávnou léčku, ne-li rybku – tebe, švarný myslivečku.

Nebo sobě zrobím měsíčního času, čarodějnou síťku ze svých plavých vlasů,

ze svých plavých vlasů, z paprsků svých očí, snad mně mysliveček sám do síťky skočí.

Snes, potůčku, drobný písek, zdob se, břehu, květem, aby přišel vámi zváben šohaj za děvčetem;

ty dej zlata na pěšinku, ty kytici v ruku, a vy, ptáci, perlete mu pohár sladkých zvuků!