V dum moře básník ponořen zpět hledí v prchlý čas, a v jeho mysli roste žár, a vláha stéká s řas.
Zří nivu krví zkropenou, zří zmatku černý les, a v dobu reků vznešených i lotrů – sen ho nes’.
V čas mučeníka letěl s ním, jenž pravdy odkryl tvář, když loupežník byl papežem a králem pletichář.
A na královský nes’ ho hrad, v němž vysílen a such mřel na hedvábných poduškách lhář Zikmund, dobrodruh.
I zřel, jak žernov hříchů všech mu ztížil tuří vaz, jak v brázdách čela hlubokých svit mysli zvolna has’.
Zřel holý na temeně leb, zřel hadí mozku spleť a v zmije proměněný vous a v tváři chorou pleť.
Zřel chtíče vyviklaný zub a vyschlou kostí dřeň a v mrtvých ňadrech tupý cit jak v bahně leklý mřeň.
Zřel vilnosti jak lačný sup z cev bujnou krev mu pil a v mrtvé důlky pod čelem zrak zhaslý zatlačil.
Zřel v spánků hloub jak sedla zášť a dravčí ukrutnost, jak v ňadrech v hroznýše se zmoh’ strach, děsný knížat host.
Zřel vztek jak vpřed mu vykous’ hruď a vzad mu zlámal kříž, jak širokého plece vzdor se shýbá níž a níž.
A zřel, jak vše, co zameškal vzít z něho žití vztek, už dříve kořistí si vzal sbor dvorských nevěstek.
A všechen jeho život zřel a všechen jeho strach, že císař stejně jako rob v troud shroutí se a prach.
Že na svět nevrátí se juž, kde jako bůh byl ctěn – a zřel, jak přál si znova žít, ten chabý smrti plen.
A zřel, jak sténal: „Žít, ach žít, žít, jak jsem ondy žil!...“ a hrozivou jak výčitkou zrak k nebi vytřeštil.
Jak volal: „Z Tvé zde vůle jsem, nuž, svou mi pomoc zjev!...“ a zřel, jak oblak v síň se snes’ a zrud’ jak zlatá krev.
Jak zazářil a zablýskal a z něho mluvil Pán: „Žít přeješ si? Nuž, přáním svým buď také potrestán.
Než zkonejší tě v loktech smrt, již dávno v srdci máš, snem žití zkveteš, ale v ráz jej s hrůzou odpykáš!“ –
Dva stíny z mraku vyzval Pán: klam snů a smrti děs – a děl: „Z vás každý králi v hruď své skryté dary nes.
Já usoudil a velím vám: král znova rád by žil, tož všecko předveďte mu zas, co konal a co byl.
Leč všecko proměňte mu hned, vše rázem jino buď; ať růžemi zas kvete tvář, leč trním bují hruď.
Ať sen mu žitím lákavým a žití strachem jen, ať místo léků toužených jest jedem opojen.
Ať po ovoci krásy v snech páž vztáhne chorý brach, leč neúprosná skutečnost ať mění mu je v prach.
Ať zlatý jitra červánek snem změní se mu v mrak, ať rty se zdobí úsměvem, leč výděs trhá zrak.
Co v krvi dávno zhaslo již, klam znova rozněť v něm, leč roztop jej a popal jej děs duše požárem.
Kal krve v prázdná prsa žeň a do mozku jej plaš, čím král dřív jiné strašíval, tím nyní krále straš.
Ať před tebou se stydí sám i před tou cháskou všech, kdo koří se mu v poklonách, leč čekají, by zdech’.
Ať smrti touží uprchnout, jež dala by mu mír, a sterou zato žije smrt a steré hrůzy vír. –
Však byste vykonali vše, dám na postrach vám stráž; De Causis, sluha Satanův, buď pán a mistr váš.
Nuž zjev se!...“ Hle, z mlh vzrostl muž, kýs římský mistr as, až k nohám sáhá jeho šat, a boky svírá pás.
I dí mu Pán: „Zlým rádcem byls, nuž, také teď jím buď, ty duší hoříš; králi však jen mozek hoř a hruď!
A teď mou vůli plňte hned, v čas řeknu: ,Dosti již!...‘ A básník v blány znamenej co duchem uvidíš!“ –
Cookies on Poetry Cove