Kdo pak to klepe? Prosím, dál!
A do světnice skočí
hoch vystrojený jako král
a jas mu plane z očí.
Na těle řízu blankytnou,
na hlavě vínek květů.
„Kdo zavítal mi návštěvou?“
„Ne vám jen, všemu světu.“
Jsem tulák, bydlím na polích,
leč nejradš’ v lesích, víte;
snad, pane professore, též
mě, doufám, navštívíte?
Chci v červnu velký dávat bál
tam na té louce v lese –
vy, přijdete k nám přece též –
pak blíže poznáme se. –
Mně ptáci hudebníky jsou
a měsíček mi plynem,
a kobercem mi květný luh
a rosa hojným vínem.
Čaj vonný z jahod podávám
a z malin cukrovinky,
a pro zábavu provádí
své cvrček kudrlinky.
Ó budeme se výborně,
můj zlatý, pobavovat,
hrát, zpívat, básnit, šermovat,
jenom ne deklamovat!“
Pak dvorně se mi uklonil
a lístek utrh’ z růže:
„Zde račte navštívenku mou,
smím těšiti se? Nuže?“
I myslil jsem si, kdo pak je
ten chlapík, že tak marní?
A růže lístek prohlížím
a zdiven čtu: Den jarní.
Já dvorně jsem se uklonil –
on dal mi políbení,
a jsem teď v jeho salónech
host skoro každodenní.