Chci k Tobě takým promluviti slovem,
jímž Petrarka pěl, Kollar, Mickiewicz,
jichž krásná srdce něžný lásky chtíč
a touhu svou vždy v šatě pěla novém.
Nechť mnozí dí: jen hříčkou znělku zovem,
jest barevný to poetický míč,
kdo zpívat chceš, ten přímě srdce lič,
a neskrývej cit těžkým formy rovem.
Však nehněvej se, duše milovaná,
chci v ladný souzvuk uvést srdce žal,
jenž přečasto se v upomínce hrouží; –
ach, srdci tomu mnohá rána dána,
a když jsem nyní šťastnějším se stal,
tu v znělce zpěv můj k Tobě vzletnout touží.