I.

Hor bílé hlavy zlíbal jih a Šumavě se stulil v klínu, sníh v opalných tál krůpějích, zdroj v ruce tleskal v lesa stínu,

že podál v luhu omlád’ drn a trní pučí juž i hloží, že v ňadrech perly se mu množí, z nichž napájet se přijde srn,

a že, až slétne k němu drozd, by pil, krev nitra svěže rudou, v čas z krůpějí těch písně budou, jež v srdce snivý zavře hvozd.

Po pěkných nivách Povltaví juž mládly starých buků hlavy a střemchy zdobil bílý květ, a pěnkavy a zvonci žlutí

zas zpívali si se vší chutí svou hrstku melodických vět, by těchou byly při únavě těm, žít kdo musí z brázd a lích,

i těm, kdo plují po Vltavě a vory řídí v peřejích. – Byl duben, z horských lesů šera plul pramen; deset vorů měl,

vor každý z špalků dvanáctera v dál po vodě se rozvíjel. Trám k trámu na vořině smrčí spjat oušením byl ven a ven

a při koncích, jež k předu trčí, as na píď dobře podčelen. V před k umenšení čelné tíhy tři slabší připjal pramen střihy

a k mírnějšímu v jezech tření i vejponu a přenucení; vor první pak, jenž v čele pílí, by neviklal se všelijak,

měl řádný v slučkách jatý svlak a nožice tři zdatné síly, jimž v zubech zahoužvená vesla jak dlouhá křídla plavce nesla.

Pět při prámu jich bylo pouze, a hotováka brali z nouze, jenž přicházel, než odplul vor, by snáze sjíždět mohli s hor.

Lid byl to silný, český ryze, a samodílný jeho šat jen z hrubé, pačesné byl příze a na něm plno režných lat;

nač lepšího té do roboty a do lesův i horských vod? však pro chlad bývá houně vhod a pro štěrk okované boty.

To stačí všem – jsouť bratři spolu –, jen potravin-li mají dost ku svému návornímu stolu, a nepohod-li pramen prost;

vždyť tam, kde černou zříti skvrnu, na z cihel ohništi a z drnu lze vhodné uvařiti doby, co v pytlích vzato do zásoby.

Dnes mohli plavci bez odporu zas hovět si a klidně plout a nebát se, že čelem voru lze v rabinách kdes uhřeznout

a zakopat se v řeky spodu; dnes chytli velmi hodnou vodu. I vrátný, který druhdy stále lid napomíná: „Čehy, hot!“,

dnes bez křiku se plaví dále při čilém sběhu horských vod; dnes nekleje a jen si hvízdá – snad popěvkem ho svábil pták,

či že se daří plavná jízda – a zadák též, i vejponák, dřív prchlivý, je zhola jiný, i ti, již táhnou opačiny;

jsouť jako řeka v dál i šíře i návorníci v dobré míře. Blíž šreku, jímž se pramen staví, spal – či jen dumal – sekerník;

svůj ranec oporou měl hlavy, jejž na pleci dřív dlouho vlík’; tož chůzí znaven, jak to bývá, těch horských plavců žádal sbor,

by do večera za džbán piva jej hostem vzali na svůj vor. „No, vezmem vás,“ děl vrátný vážně, „když toho žádáte tak snažně,

leč nehoda-li přijde jaká, pak musí vám být také vhod nám služby konat hotováka při choutkách potměšilých vod.“

I vzali ho, vždyť za pohody, jež z jara zřídka bývá jen, jak koťata si hrály vody a mile usmíval se den. –

A bez potíže, bez námahy prám přeplul závěry i prahy, ba líť, jak měl by křídla ptačí, a vrátný děl: „To pěkný běh,

tři malé hodiny jen stačí nám do Lipovska na nocleh.“ Tak hodinu již pluli asi, když vlažný větřík zvolna tich’,

pták skryl se stromu na větvích a žlutavé vrb mladých vlasy i proutí bylo bez pohybu; z vod časem hlad jen vynes’ rybu,

jenž komáry se zkojit toužil, jichž nad vodou roj sivý kroužil. Leč také plachý jejich tlum znik’ pojednou, i ryby šum,

a voda jak by vrchem stála, jen spodem ubíhat se zdála. Jih nebes, chmur jsa posud prost, jal zdola povlékat se mrakem,

a mrak ten výš a výše rosť, až velikánským ztučněl drakem, jenž tajemnými perutěmi tlak dusný stále vanul k zemi.

Pot horký lil se plavcům z těla, a mdloba chabila jim sval, leč v práci žádný neustal, ač hruď jim zrovna shořet chtěla.

„Ej, hoši, tuším změnu zlou,“ děl vrátný druhům pojednou, „ta voda, jež nás posud nesla, jak ustrašena, nemá síly,

snad uleknutím do mdlob klesla, či bouře chce mít kratochvíli, než přirazíme v krytá místa? Mně zdá se, že se k tomu chystá

a zastavuje právě dech, by zrychlit mohla pak svůj spěch. Kéž utečem jí!... Chutě k dílu, víc nežli kdy se každý tuž

a statnost vynalož a sílu! já mním, že přijde brzy juž a bude veliká a silná; to dusné ticho a ten mrak,

jenž siv byl prv a zčernal pak, jsou znamení vždy neomylná; tu plout nám s dvojnásobnou pílí, sic začelíme o skal bok.

Slyš, v dálce meluzína kvílí, zlý vichor být tu může v skok, vždyť kvilba, ta ho do skal láká; na štěstí máme hotováka.

Hej, sekerníku, chutě vzhůru – jen hleďte na tu děsnou chmuru! Již pomoci vám věru není, sem, tuhle k střídě spěšte v ráz;

pak při pořádném přenucení hned zase pojedeme snáz.“ Tu sekerník se klidně zvednul, byl blízko čtyřiceti let,

vlas černý na spáncích už blednul, a vous kryl bradu mu i ret; tvář smědá byla, oči temny, a v čela úzké rýze spal

bud hněv jakýsi přetajemný, a ne-li ten, pak jistě žal. Byl dobře urostlý a sporý jak druhdy pěkný javor z hory,

jen hlavou ukláněl se v před a šatem po městsku si veď. Hned k střídě kráčel bez odvety; a rychlej dál se snášel prám,

leč vrátný, hledě na mrak kletý, dál vedl svou: „Již jde to k nám! hej, zadní, mluv, co myslíš přeci, zda před blízkým té bouře skřekem

prám chytit mám a ubit šrekem?“ „No, to bychom tak byli reci,“ dí zadák, „chytat, ubíjet! ty báby straší jenom bloudy

až Ryzikovské minem proudy, i v bouři můžem dále jet.“ – „Hm, minem-li!“ zas vrátný vece, „viz, k mraku nový mrak se stáh’!“

A zadák: „Jehlu vbít! Víš přece, že právě zde jsme na skalách!“ – „Tož přirazíme tamhle k břehu.“ – „Nač? vždyť to jde, jen střídou ven!

já bedlivě se závad střehu.“ – „Jen z vrat kdybychom byli ven! ta vždycky nejvíce mě mrzí; leč šťastně vyjedem-li z nich,

pak od Zelené velmi brzy nám kývat bude chvojný vích, by sval se vzpružil džbánkem piva. Hle, dřív než jindy se dnes stmívá.

Tož, nežli temno skryje řeku, dál plujme mrakům na úkor!“ – „A zakopá-li se nám vor, pak jsme ti tam, i přes vzpor šreku,

prám všecek rozbije se v ráz... hot, hot! tak, dobře, už je snáz! – No, daří se to, Bohu chvála; teď k jezu přijdem, hoši, hej!

tam vorům lehčete, dřív z mála, pak víc, až přijdem v proudu rej; nechť vlny rvou nás, bijí, škubou a chomolí se v tísni vrat,

když opačiny do nich rubou, hned přestanou se s námi prát. Nuž na ně, na ně, hoši, ruče, jen pozor na jich tygří lest:

ta, která do hlavy vás tluče, vždy z nejkrotších těch koček jest; leč ta, jež pod prameny skryta svým vztekem za nohy vás chytá,

chtíc pod klád stáhnouti vás směs neb mrštit náhle na skal hroty, té lstivé zákeřnické roty chraň probůh každý se a střez! –

Jez volný! Vjedem! Prám se houpá, teď pozor, sic nás příboj skoupá. Tak, tak! Ty’s, sekerníku, rek, kéž více, pane, takých máme!

Hej, zadní, neváhej, hoď šrek, sic pod vraty se zakopáme; vy druzí uhýbejte s chutí, než přijdou vory k přesmyknutí.

Ven střídou! Dosti! Prám se bočí; níž s přenucením! tak, už sjel, teď s válcem pryč, ať jehla skočí!“ Když stalo se, zas vrátný děl:

„No, v takovémhle proudu vření být u vesla je pravé dření, leč sjeli jsme, teď v radost všem dál na Zelenou poženem

a napijem se jako bozi.“ – „Ej, vrátný, vizte, jak to hrozí! zle bude, zle, vám povídám.“ „Tož v bocích podbereme prám.

Jen po něm! Každý v kraji vorů tuž hruď i ruce při sochoru, ať třeba několik jich zláme. To ledabylo neříkám,

vždyť už to v mračnech míří k nám, a za chvíli to tady máme. Vše na nebi je lačno války, tu hradby jsou; tam temný val,

a hrozbu hromu slyšet z dálky jak poplašených koní cval. – Jsme na Rybárně! Ještě chvíli, pak k cíli přijdem přece snad,

hle, shání se to odevšad, tož pracujte jen ze vší síly!“ A sotva s tváří znoj a vodu lid setřel si, zas k práci již,

vzal sochory, by v rychlém svodu prám k Zelené plul rychlej blíž, ač s bleskem blesk se stále křížil a mrakem mrak se k zemi nížil.

Všech nejlíp sekerník si veď, dle díla tu i tam byl hned a z práce ku práci šel znova, jen oddech’ si, leč neřek’ slova.

„No, sekerníku, na mou duši, jste pevný jako v slučce klín,“ děl pacholek; „a nad nás tužší; což, chytněte se opačin

a buďte raděj hotovákem než takovýmhle bludným ptákem! Nač sekerníků třeba dnes, když hřídelův i palců směs

teď ze železa v hutích lijou? Ba, mlýnce z dřeva na potocích, ty všecky v několika rocích se navždy vytratí a shnijou.“

„Co že? Byl blázen byste věru, vzít opačinu za sekeru,“ děl vrátný zas, „a sbíjet vor; jeť vorař nejbídnější tvor.

A jak se nazýváte?“ – „Vraný!“ „Dnes líp než plavci jste to bral a statně střídou na vše strany do zákeřnické vody pral;

já jmenuji se Jakub Sova a špalkům vale dal bych rád; les živý – dejte na má slova – je mnohem lepší kamarád;

co sobě žádám já, vrch všeho, je dostati se za hajného A vy?“ – „Hm, k čemu jaká přání, mně práce není za potíž,

ba je mi zrovna za okřání; máť každý v ňadrech jakous tíž...“ děl polohlasem sekerník, a nachýliv se pod sochorem,

líp nežli druzí vládl vorem, by násadův a rabin znik’, a vrátný chvále jeho píli děl: „Ke konci se plavba chýlí,

a za chvilku všem bude snáz, pak ať si prší, ať si bouří. Ej, Jehnědskou již vidím hráz, a v pravo nad lesy se kouří;

to z hospody je na Zelené, již jsme tam hned!“ „Však bouř se žene,“ děl zadák, „zmoknem jak se patří!“ A vrátný zase: „Vem to nešť!

jak voda matička, tak bratři jsou družní plavcům hrom a déšť; ať zmoknem, to mě málo bolí, jen prám když budem v suchu mít,

vždyť nejsme z cukru ani soli, a plátno není aksamit.“ – „A přikvapí-li voda k vodě?“ – „Pak zůstaneme na hospodě.

Jen k opačinám zas a hot, zde plno kamenů ční z vod; víc v pravo – bedlivě a ruče... hohó, vor o kámen nám tluče!

Již stojí. U všech všudy hromů, teď psina seď, a bouř jde k tomu! Chce pán bych na laně ho táh’? Radš u pil byl bych na horách.

Čert aby vzal tu starou psotu, jež vždycky na vorech se zjeví, když jedem z pátku na sobotu; hle, líná mrcha, neuleví?

Hned vázneme, hned jedem v tůň! Jsem udřen jako tažný kůň, a žaludek mi kručí hlady. Ty, zadní, hovoř přec; což, tady

snad ubit přec?“ „Tak blízko cíle?“ křik’ zadák mrzut, „tuž se, což! kde překážky jsou, třeba píle, jen řádněj do všeho se vlož.

Ty, pacholku, hleď pod vor v strouhu, ať dovíme se, kde co jest; snad mocí několika drouhů prám do proudu zas můžem svést?“

Druh po vyzvání v řeku stoup’ a hleděl pod vor v řeky hloub. „Ba, holečkové, plošák vadí!“ „Tož drouhy sem a pačte hned;

tak, tak! Ó, když se váha vsadí, ta lenochoda zmůže hned. Hle, skříp’ a vzdych’ a již se vikle, ó, známe my ty tvoje pikle!

Jen pačte hodně! Jde to již! No, počkej, chlape, ulevíš! Už slízá!“ A prám šplouch’, a hravě zas plavci pluli po Vltavě,

až při Lipovském byli mlýně, jenž pyšně o složeních třech stál v Chlumských strání kyprém klíně, kde lesy zdobí řeky břeh,

jež (mimo dcerku, jak lid děl) ve zvláštní lásce Střela měl, vždyť kdo sem přišli z blízka, z dáli, ať byli z ciziny, ať z Čech,

jak o Janě tak o hvozdech vždy měli ústa plná chvály, ač lesům bylo na sto let, a dcerce míň než dvakrát pět.

V tom křikl vrátný: „V pravo, hej, co můžeš, chaso, uhýbej, a zadáku, ty jehlu vraz, až chytnem, odpočinem zas.

Tak, tak, teď šlahounů se chopte a chyťte těhly v úpleť ok – jak z konve leje, rychle robte, jen blázen by tu déle mok’! –

No, chyceno je, ubito je, leč v hrdle žízní vázne dech, tož do hospody z živlů boje, dnes zůstanem zde na nocleh

a několik těch mázů vloknem, nechť jako vně i vnitřku zmoknem! Jsem jako myš...“ V síň vrátný kráčí i sekerník a plavci všeci,

své režné vaky sňali s plecí, a šenkýř přines’ po plecháči. Jen vešli, všecko tmou se krylo, blesk sjížděl k zemi ze stran všech,

mrak k mraku zrádně k boku leh’, a v Chlumských lesích uhodilo.