I.

Zima kvapí, večery se dlouží, chcete k potěšení jakous zvěst? Nuže z myšlének, jež k světlu touží, prostou kytici vám hodlám splést’;

kéž svou vůní zléčí chvíle trudu, kdo ví, jak vám dlouho zpívať budu. – Bylo prostřed půvabného léta, déšť a bouře ochladily zemi,

jižních větrů poletavá četa ovála ji hbitě perutěmi, družných špačků houpnosť přeletavá z luhu na luh vesele se nesla

a mně vzpomínkami zkvetlá hlava tiše na tabule oken klesla, jimiž modré prokvétaly stíny plny krásných, vlnících se vnad –

obrysy to byly Šumaviny – a jak chorý v kyprý touží sad, aby okřál, aspoň na čas pouze, takto rostly perutě mé touze,

a má ústa na skle zachvěla se: musím k tobě, český ráji, zase! Chystal jsem se, když tu z nenadání od strýce mne došel zvací list:

Vydej se k nám dříve, nežli v stráni jeseň počne bílé nitě příst, a než mlhy ve příšerném davu zahájí své noční schůzky zase;

teď, když slunce klidněj usmívá se, nejlepší je doba na Šumavu. Chceš-li tedy okřát bez vrtochů, neotálej dlouho, starý hochu,

přijeď brzy, pokud čas je krásný a kraj milou pohodou se jásá, sic jak boučí dolů listí střásá, starý Boubín v plášť se halí řásný

a Třístolec v kukli hlavu skrývá, tu se Šumava již neusmívá. Přijeď tedy, neber s sebou mnoho dosť mám všeho ještě pro jednoho

nebo pro dva, vždyť i mladou ženu z fary do hospody nevyženu, rád bych poznal, jak jí oči planou, rád bych v čelo líbal ten tvůj skvost,

zkrátka, nuť ji s sebou. Teď však dost, musím na mši svatou. Na shledanou! – Strýc byl duše veselá a čilá, nechať v sklonku šedesáti let,

duše jeho věčnou svěžesť pila, hlavou šedým byl, leč srdcem kvet, mysl jeho milá, přímá, tklivá – však už také v Pánu odpočívá.

Přijeli jsme. Horském na úpatí nově obílená fara stála, bujným vínem, na opěrkách z latí, do kraje se její okna smála,

kolem dvorce zídku měla novou a sto krokův asi opodále kostelík stál s věží cibulovou, zasvěcený Matce Boží k chvále.

Strýc stál u vrat, vyhlížel nás cestou, přivíjel nás na buclaté tělo a pod černou sametovou vestou víc jak jindy srdce mu se chvělo,

ba i čepičku vzal s bílých skrání v důkaz vzácnějšího uvítání. „To je pěkné, že jste přišli oba,“ usmíval se, „hněval jsem se již,

že mě mine kýžená ta doba a že letos jinam zamíříš! Věř mně, záhy zotavíš se tady, každým rokem u nás více krásy;

snad i při pohledu na ty vnady také žalosť naplní tvé řasy, že ta půda, díl svatého věna, českému je lidu odcizena.

Jsem tu ztracen sice tomu ruchu, který nyní, jak jsem ondy zřel, v rodných krajích křídla rozestřel; shlédl jsem ten svěží zápas duchů,

slyšel mluvu netušených krás novou písní z hradu zníť i z chatky, odtud však, kde žil jsem taký čas, nechci, věř mi, – nevrátím se zpátky;

třeba tu jen hrstka Čechů žilo, je zde přece víc, než jinde milo, a kde srdce naše klidněj bije, dozniž také žití melodie!

Hleď, já vžil se do těch kyprých strání polou z lásky, polou z povolání; horský lid, ten přec mi více věří než-li oněm, v šumavském již kraji

tajně, zákeřně se potloukají a svým žvástem tiché mysli peří; tomu lidu bez strachu a zášti odkrývám ty vlky v ovčím plášti

a když vím, že uvěřili kolem, nad jiné se cítím apoštolem. Ó jak krásné všude, v luhu, v lese, jenom počkej, až je uvidíš,

z těch lze vážiť zpěvů plnou říš; nechať letem sokolím se nese vzhůru k slunci pěvců jarý sbor, nevyzpívá krásu našich hor;

ženu svou však zanecháš mi tady, u mne o ni nemusíš se báť, my jen z dáli chceme zříť ty vnady, jimiž ty se šťasten budeš bráť.

V Šumavě, můj zlatý, nejdeť snáze, musíš slézti rozmanité hráze, musíš přes poušť, jíž se ptáci štítí, přes skácené buky dávných roků,

přes houšť, jež se z jejich týčí boků, přes pařezy, ve prach jež se řítí, dotkne-li se noha jejich strany, přes omšelé žuly ostré hrany,

hadí kleč a rudá třasaviska, schůdná pouze poleny neb kladou – nebo přes proud lézť – ne, zcela zblízka, není les náš pro tvou ženu mladou!

V údolích jsouť ovšem místa taky, mláz kde ptačím ozývá se zpěvem, a kde srnka, výše řídkým zjevem, houštím svítí hvězdnatými zraky;

krásněť tam, vždyť pod teplou když rosou bujná tráva outlá stébla prohla, jako po koberci nohou bosou nebes královna by chodiť mohla...

Nu, vždyť všecko shlídneme, co chcete, jenom až mi trochu okřejete.“