Pohlížel jsem s horských temen
do své rodné země,
na ráz srdce perutěmi
zašumělo ve mně.
Zašumělo, povzneslo se,
ale jak by mřelo:
v slzách okem roztouženým
čarné ráje zřelo!
Cizích krajů vábnou krásu
pěl jsem písní svěží,
nyní pláču, to-li hledím,
přede mnou co leží.
V moři slunce, v horách ledu
rytmem pocit vzplanul,
u prostřed však země rodné
bez písně jsem stanul.
Čásť své duše vyzpíval jsem
v nadšenosti slepé,
teď lítosti příval krutý
písním křídla tepe.
Ňadro chví se jen! Však náhle
oko počlo pláti,
a má duše zajásala
hymnus: máti! máti!! –