Hýl.

Ký zpěvák švarný to a ranný? I hle, toť hýl! Jak z bavlnky je načechraný, či vzrost’ a ztyl?

Hruď vzdutá z lesklého je nachu, plášť modrý z pernatého prachu a černý týl. Je hodný, klidný, učelivý,

ten milý host, ať v kleci je, ať v klíně nivy, má na všem dost; že lapit dá se ledakomu,

to přičteno buď pouze tomu, že lstí je prost. A ještě vzácnější má ctnosti, že bratrům všem

je vzorem družné oddanosti i v čase zlém; z nich jednoho-li ztratí hejno, tu žít neb umříti mu stejno,

leč v právu svém. Ej, věru sotva hýla znají a pravdy běh, kdo hlupákem ho nazývají

a za posměch při ledabylých zábav směsi v žert druhům na nosy ho věsí, hloupějším všech.

Hýl chytrý je a bystrý, věru, a vzácný zjev, když tím, co slyšel v síně šeru, v něm zhárá krev,

zvlášť zpívá-li ty zadumané „Kde domov můj?“ a „Hej, Slované“, náš pláč i hněv. Zpěv jeho v duši soucit budí,

vždy smutný však, že srdce zachvěje se v hrudi a zvlhne zrak: Tak zpíval ondy choré dívce

tam na Šumavě u myslivce, u pláňských mlak. Jak mile usmála se v loži! Chvil prchlých zář

klad’ milostivě anděl Boží na její tvář, a jako růže úběl sněhu dvou líček přizdobil jí něhu

sen, žití lhář. V tom ptačím zpěvu znova slechla své štěstí pět a hlavu pozvedla a vzdechla:

„Teď přijde květ; hýl zpívá, obloha se jasní, já uzdravím se jara básní a zlíbám svět!

Vždyť z dálných potulek se vrací k nám teplý jih, sníh na hor temenech se ztrácí i z orných lích;

strom v sadě květnou zdobu tuší a já keř růží v snivé duši a hnízdo v nich. Vše oživne, co chladem stydlo;

svých záslon šeď dá obloha si na bělidlo, a já – já, hleď, můj hýle, veselý a žvavý,

své kmenty, jež mám do výbavy, a vstanu teď!“ A zvedla se, leč znova klesla v podušek běl, (

a v ptačím popěvku se nesla, jak Pán Bůh chtěl, výš duše její trpělivá, kde kvetla nebeská hvězd niva,

a pták jí pěl. On kouzlil v zlata skvoucí zdobu sníh na horách a přenes’ přes propast ji hrobu

i smrti strach; on v sen jí změnil konec žití, jenž jako píseň, zář a kvítí jí srdcem táh’.

Snad slyšela v něm na šalmaje své štěstí hrát, jež v lepší volalo ji kraje z chvil žalných ztrát

a líbalo ji v usmívání – tož, hýle, nech tě všickni haní, já mám tě rád!