Mne všeho světa všechen lid
o volnost nemoh’ oloupit;
jak neoraná niva
vždy byl jsem od jakživa.
A všechen lid a všechen svět
ten urvat nemohl mi květ –
ač hrdá jsou má slova –
jsem švarná z krčmy vdova.
Dřív byl mou síní les i lán,
teď navždycky jsem ukován
své milé oblou paží
a pouta ta mě blaží.
Dřív byl jsem jezdcem rychlým tak,
že nemoh’ dostihnout mne pták,
teď zastavit mě nutí
mé vdovy povzdechnutí.
Dřív od večera v bílý den
zřel v hvězdnatý jsem noci sen,
teď nechať svět se mračí,
jen dvě mi hvězdy stačí.
Dvě hvězdy pouze, její zrak,
ty zjasní každý duše mrak,
co ještě zapotřebí,
jsem v krčmě jako v nebi.