Mrak temný zvolna z horských vrchů stoupá,
svá černá křídla v tůni nebes koupá,
dne vyjasněné líce jima halí,
že dechu ztajil až les rozespalý.
Tma kryje zem, strom tajemně se třese,
pták ručím křídlem do hnízda se nese
a z ukrytého bujným větvím drnu
srn táhlým hvizdem teskliv volá srnu.
Sám v horách stojím, v rozsedlině skály,
mé ňadro zdouvá se a čelo pálí,
tma kolem kol, leč v duši mé se jasní,
bouř spřádá myšlénky k své nové básni.
Juž slyším v dálce veršů stopy pádné,
má chví se hruď, leč úhor čela mládne,
z mých ňader prchá všaká strachu tíseň,
a v srdci hvězdou jasní se mi píseň!