Štěrk u hromádky na rozcestí
jsem starce ondy tlouci zřel,
krev zaschlou na tuhé měl pěsti
a znoj na smědé tváři vřel.
Leč chromy obě nohy byly,
a sdílně tázal jsem se: „Nuž,
proč, pro Bůh, stařečku můj milý,
té práce nenecháte už?“
„Ej, pane, sil mi zbývá dosti,
mámť sedmdesát teprv let!
nač žíti z jiných útrpnosti
a nechat ruce zahálet?
Mám kořistí být chabé nudy,
když sval můj balvan rozpere?
jeť u nás práce ještě všudy,
jen ať si každý vybere!“