Jaro, jaro! Sny se k duši vinou
jako k matce tulící se děti,
panenskými ústy růže kynou,
ptactvo jásá na kvetoucí sněti.
Dívčí zpěv a srpy v poli zvoní,
šumný ručej perlou břehy skrápí,
jen má hlava dumavě se kloní,
a mé srdce chvěje se a trápí.
Vždyť mně jaro posud připomíná
předrahých dvou rovů v různém kraji,
na nichž také kvítím pučí hlína,
perly však v ty květy nepadají.
O jedno vždy srdce moje prosí:
by mých jarních písní citné zdoby
vánek místo perlící se rosy
vdechl v květy zdobící ty hroby.