HROBNÍK.

Ráno jej našli na stromě, a já mám z toho zmatek, dnes jest mi první kopat hrob, na nešťastný den – v pátek,

a ještě v půdě nesvaté, to věru dílo proklaté! A zejtra? – Máme svátek. Leč starý uměl čarovat,

já od něho se učil, kdož ví? – nu, snad to pomůže, zač životem mně ručil. Vždyť mrtvola je v kostnici,

tož utneme jí pravici – proč bych se v světě mučil! Šel, utnul ji a s večera vzal na rozcestí k dílu,

a při měsíčku natrhal si květu z černobýlu. Pak z prken rakví zpuchřelých a z kostí lebek necelých

chystal si čarnou sílu. Na kostech dřevo uchystal, a posypal to květem, pak ruku na střed postavil

a babím pálil letem. Pak mluvil řečí podivnou: „Buď, ruko, pracovnicí mou, ať lehce žiji světem!”

Tu div! V ráz ohník zplápolá a modrojasně kmitne, a ruka v kobce uťatá – jak živá – špičák chytne,

a kope, kope rychle hrob a než se probral hrobař z mdlob, už stojí dílo hbitné. Vzal ruku zas i kosti vzal

a ukryl v mrtvých kobě, pak ulehnul, až noční čas mu stížil oči obě. Však nespal dlouho – snad to sen,

že množství lidí u oken, jež kosti žádá sobě. V jich středu muž je z kostnice, jenž večer ztratil ruku,

i žádá, oč byl oloupen, při stálém v dveře tluku. A jiní křičí: „Zdali, zdaž, nám naše kosti nevydáš,

u věčnou klesneš muku!” Hrobník se křížem posvětil, a, jak by v ohni leže, modlil se hlasem lítostným

až dvanáct bilo s věže, a modlil se a modlil zas, až přišel mladý jitra čas, zlou muku z činu těže.

Hned z rána spěchal ke knězi, ten posvětil zas kosti, i do kostnice ruku dal a čarné spálil chvostí.

Leč hrobník stále churavěl, aniž by snu a spánku měl, až smrt kynula: dosti!