Dcerka hrobařova,
dítě roztomilé,
ustavičně zpívá,
vtělená to píle.
Na hřbitov-li vběhne,
kvítí natrhá si,
plete bílé růže
v temné svoje vlasy.
Přes zeď ke vsi hledí,
šohajiče zhlíží,
v malé ručky tleská,
z dálky-li se blíží.
Otevře mu vrátka,
sednou na dva hroby,
rozmlouvají třeba
do půlnoční doby.
Než se šohaj vrací
ku dědince zpátky,
staví se s ní ještě
pod nízkými vrátky.
Obejme svou zlatou
kol útlého pasu,
vezme libek z lící,
bílou růži z vlasů.
Přes nivy se nese,
hvízdá si a zpívá:
děvče spokojeno
za milým se dívá. –
Nic neděsí obou,
všecko ticho všady,
bez vády a sváru,
bez zášti a zrady.
Snad i ňádra mrtvých
radostí se nítí,
že, kde ti dva stáli,
roste hrobům kvítí.