Dneska jej našli na stromě, a já mám z toho zmatek, dnes musím první kopat hrob, na nešťastný den – v pátek.
A ještě v půdě nesvaté, to věru dílo proklaté! A zejtra? – To je svátek. Leč starý uměl čarovat
a já se od něj učil, kdož ví? – nu snad to pomůže, zač životem mně ručil. Vždyť mrtvola je v kostnici,
tož utneme jí pravici – proč bych se v světě mučil!“ Šel, utnul ji a z večera vzal na rozcestí k dílu,
a při měsíčku natrhal si květu z černobýlu. Pak z prken rakví zpuchřelých a z kostí lebek necelých
chystal si čarnou sílu. Na kostech dřevo uchystal, a posypal to květem, pak ruku na střed postavil
a babím pálil letem. Pak mluvil slova podivná: „Buď ruko pracovnice má, ať lehce žiju světem!“
Tu div, hle ohník zplápolá a modrojasně kmitne, a ruka v kobce uťatá – jak živá – špičák chytne,
a kope, kope rychle hrob, že než se probral hrobař z mdlob, už stojí dílo hbitné. Vzal ruku zas, i kosti vzal
a ukryl v mrtvých kobě, pak ulehnul, až noční čas mu stížil oči obě. Však nespal dlouho – snad to sen,
že množství lidí u oken a kosti žádaj' sobě. V jich středu muž je z kostnice, co večer ztratil ruku,
on žádá, oč byl oloupen, ve stálém dveří tluku. A jiní křičí: „Zda-li, zdaž, zda-li nám kosti nevydáš,
pak věčnou trpíš muku!“ Hrobník se křížem posvětil, a, jak by v ohni leže, modlil se hlasem lítosti,
až dvanáct bilo s věže, a modlil se a modlil zas, až přišel mladý jitra čas, svou hrůzu z činu těže.
Hned z rána spěchal ku knězi, ten posvětil zas kosti a do kostnice ruku dal a čarné spálil chvostí.
Leč hrobník stále churavěl, aniž by sen a spánek měl, až smrt mu řekla: dosti!
Cookies on Poetry Cove