Blíže Chvatlin na planině smutně planá hruška stojí, zakrsalá, plná mechu: babka v rozedraném kroji;
ale v teplé jara chvíli vije hlavu v lesklý běl, voní: šepce divné zvěsti, že by kámen zaslzel.
A přec milo u té hruše; mimo jarý potok běží, zlatý písek břehům dává, drobnou perlou kvítí svěží;
u hruše se chvíli staví – samá žalost, samý vzdech – kvílí, šplouná – a zas dále luhem prchá na pospěch.
Blíže Chvatlin na planině u potrojném mělkém hrobě tři jsou skryti junákové popraveni v dávné době;
za vlast – právo byli sťati jedním mečem v jeden den; bez rakve tam pod tu hruši s druhem druh byl uložen.
Kde je ťali níže hlavy, zlatý proužek hrdlo mělo, líce kvetlo, jak ty růže, jimiž věnčili jim čelo;
mohyly tři přizdobené zbožný zbudoval jim lid, ptáčata jim s hruše pěla drobné písně na poklid.
Hledík, narcisky a zvonky na junáků rovech stály, vyrůstaly, rozkvétaly, zrak i srdce těšívaly;
jeden růvek milá střehla, druhý sestra, třetí však zvadlé ruce staré matky vláhou, mdlý již ronil zrak. –
Ejhle, rovy na planině! Na tom prvním roste hloží, druhý prahne, na třetím však každým jarem květ se množí:
růže kvetou poupat plny, pták zde sladký zpívá žal, nestejný že v ona místa cit tři srdce pochoval!
První spustl k nepoznání; milá dávno zapomněla; – druhý zaschl; láska sestře zaplašila stíny čela;
jenom třetí bujně zkvétá, v mrazu, vedru, svěží přec, ač mateřské ruce dávno v rakvi drží růženec.
Ký to zázrak? Lid ti poví: Úplňkem-li měsíc svítí, klečí bílá postať matky pod tou hruší na pažiti;
pěstí, kropí růvek třetí vyšší moci na pokyn, vždyť v té černé prsti leží její dítě: sťatý syn.
Divno-li, že v hruši s jara slavík hnízdo sobě splétá a že těch, kdo mimo spějí, srdce na klín k matce slétá;
že z hluboka duše vzdechnou: „Pane! V metešení zlob dej každému takou matku, dej každému taký hrob!“
Cookies on Poetry Cove