Hrej, cigáne, rychle, freško,
nohy touží v let,
ať má hlava, jež se kloní
vytýčí se hned,
ať mé srdce čardáš tančí,
ať nemusím snad
sklopit oči pod širákem
a snad zaplakat.
Nehrej mi tu rozplakanou,
veselou mi hrej,
žalost má i radost moje
chtí se dáti v rej;
hrej, ať se tu nerozpláču,
ať radš zazpívám,
hrst měďáků za tvou práci
na víno ti dám!
Vše ti dám, jen něco nechám
pro příhodu zas,
jestli svět mne mrzet bude:
pevný na provaz,
aby ona nemyslila,
že jsem teskliv byl,
když jsem v krčmě při cimbálu
rudé víno pil.
Rudé víno popíjel jsem,
byl jsem samý zpěv,
mnil jsem, z klamného že toho
srdce piji krev;
že jsem zpil se jeho jedem
a že jeho kvas
přivedl mne k sešílení –
a pak na provaz.