Vstal hrozný osud s Bílé Hory kupy,
a rost‘ a rost‘,
podnožím vzal si hrdin svaté trupy,
by zdvojnásobnil děsnou velikost‘,
až ocelovým temenem své hlavy
strh‘ do vln krvavých tu hvězdu české slávy.
Den za dnem kráčel do propasti věku,
za nocí noc,
nebylo žití, ni pro choré léků,
Bůh nechtěl chudým s mečem na pomoc,
jen vzkazem mluvil v širých světů třase:
„Kam sláva zapadla, z tad vzejde sláva zase!“
A vzchází tiše v jitra zlaté zoře,
jde výš a výš,
v šedavých parách na Bílé zřím Hoře
tisíce stínů stoupat v nebes říš;
a vidím zase na skráních i v pěsti
těch hrdin dědice nést laurů ratolesti.