Hráč.

A hrál a hýřil vášní hnán a pil, až probil dům i lán. Vždy nevěren mu zlatý kov, až starou matku sklátil v rov.

Máv’ pěstí, z domku vyšel ven, a v jeho dumy šuměl klen. A sejček houkal z půdy: „Hleď, jsi žebrákem, co teď, co teď?“

„Co? Nevím!“ Hlavu v dlaně klaď, kdos v zadu naň: „Chceš plakat snad? Co poradím, to vykonej, a jako dřív, zas bude hej!“

„Kdo jsi?“ „Aj, znáš mě, myslím přec, tvůj rádce, z hory myslivec.“ „Vždyť nebyl, není v horách těch!“ „Což na tom, slyš a ptaní nech!“

Mých bedlivě si všimni slov: jdi o půlnoci na hřbitov! Hloub vnikni, zánovní kde hrob, a z lebky sobě kostky zrob!

A ty-li jednou v kapse máš, ves všecku na prach obehráš! Jdi, neleň, děj se juž co děj, a jako dříve, bude hej!

Však, běda, kdybys prch’ neb hles’!... Já za zídkou chci hlídat, věz.“ – Šel, nedbal; hřbitov hrobů pln, jak za větru je řeka vln.

Tma čirá kol, leč on ví dost, tu hrob, jenž posud neporost. A do práce se pustil hned a již již z truhly víko zved’.

A když chtěl tělu lebku brát, vzdech z hrobu slyšel: „Nechtěj hrát! Což nehleděl jsi rádci v zrak? Ó sprav se, spěcháš v zhoubu tak!

Jdi, pilnou rukou chleba těž, tou kostkou spásu prohraješ!“ – Hráč oči vytřeštil a žas’, ten za zdí volá však: „Je čas!

Vždyť mrtvý nevzdychá, nač strach, to vítr těká po trávách. Nic nedbej ledabylých slov, vem, co chceš mít, a zasyp rov!“

A podruhé se kloní muž a drží v ruce lebku juž. Však zděšen padá... jaký hlas? „Ó nervi, synu, matčin vlas!

Vždyť nosila tě pod srdcem – ó přej jí mír a lehkou zem. Jdi, život sprav a duši spas, jen prací budeš bohat zas!“

Hráč zděšen osykou se třás’, ten za zdi zase naň: „Je čas! Vždyť mrtvý nemluví přec, věz, jen o kříž větví tepe bez!

Už spěš!“ A třetí muže sklon – a z rakve zavzněl žalný ston: „Ó, synu! nedbej hrůzných vnad – mám na vždy tebe ztratit snad?“ –

Muž zděšen pouští hrozný plen a stojí jako přimrazen. Ten za zdí volá však: „Spěš, spěš, čas odletí-li, zahyneš!“ –

A skrze mlhu, skrze mrak jak uhel hoří jeho zrak. „Ó spěš a vezmi, rvi a ruj, buď náš!“ Leč matka: „Ne, on můj!

Já nepustím ho z rukou svých, ó pomoz, Bože, v nebesích!“... A s věže bilo noci půl, muž vzkřik’ a sesypal se v důl. –

Když do chrámu šel ráno lid, dvě těla v jednom rově zhlíd’. Mír v líci, zbaven hrůz i vin, spí matkou objat mrtvý syn!

Však za zdí, hle, když vyšli ven, byl trávník jako vypálen. –