Oj, Práchně lesy šedé,
kdo že to vámi jede?
mor z dálných končin snad?
To Huerta! V mlh lůně
na hbité nese brůně
hraběnku z Kolovrat
na Velhartický hrad.
Lup nejrůznější množe
vzal mužovi ji z lože;
k ní pomohla mu lest,
leč od ní zas v čas krátký
jed pomůže mu sladký –
a ne-li jed, tož pěst;
což lotru cit a čest! –
A syt jsa její lásky
svrh’ krasavici s hlásky
a roznésti dal kol,
že mladou hradu paní
vzruch srdce z nenadání
strh’ s věže v skalní dol
a šílenství a bol. –
Však hradem na to záhy
přes komnat kráčel prahy
co noc kýs hrozný zjev;
lid děl, že zavražděná
to od Huerty žena
a že je samá krev;
ó těžký boží hněv!
Že s pláčem v děsné muce
rve vlasy, vzpíná ruce
a volá do všech stran:
„Tak hroznou měrou měří
Bůh, cizákům kdo věří,
již jako hejna vran
krev pijí z našich ran!“