Od Tábora na Klokoty kamenitá cesta; ztratil písně jsem i noty, pospíchaje z města;
posud v hlavě hněv mi hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe!
Bývalo tu ondy lépe, veseleji, pane, teď zde srdce líně tepe, oko nezaplane;
vše se leká, vše se bojí, i ty vísky v blízku, ač tu posud Žižka stojí, ale žel, jen z písku!
Hleděl jsem naň hodnou chvíli, rtové se mi chvěli: Hle, tatíčku, co jsme byli a co jsme dřív měli;
co jsme byli, a čím nyní ve vlastním jsme domu? naše práva mají jiní, naše statky k tomu.
Zdál se Žižka naslouchati tlumeným mým řečem, ba pojednou bylo znáti, pohnul také mečem;
jakby chtěla se mnou k pouti, pozvedla se noha... Ach, kdyby chtěl oživnouti, pro živého Boha! –
Pohlédl jsem, dudy v klíně, v zázračné ty oči, od těch dob jak žernov v mlýně hlava se mi točí;
bodá mne to v levém boku, tepny zrovna buší; v Žižkově jsem spatřil oku slzu, na mou duši!
Kuráž jsem vám dostal mžikem, moji zlatí braši, řku: promluvím s pantatíkem o té bídě naší;
vypravuji všecko všudy v mnohé moudré větě, že nevíme kam a kudy na tom božím světě.
Hleď, tatíčku, zlo nás drví, šeptal ret můj tiše, ale Žižka stáhnul brvy hněviv zvolal s výše:
„Tím jste věru vinni sami, není srdce dosti; slza-li v zrak vytryskla mi, byla slza zlosti.
O krčmách a pitkách víte škůdců svých a vrahů, jejich stop však nevidíte na svých domků prahu;
sami vší jste vinni psoty, sprostý vám mrav český, nejrůznější do cizoty stopujete stezky!
Nad odkazy otců máte novomodní smetí; za hvězdičky prodáváte sebe i své děti;
snášíte a hromadíte plané cetky cizí, skvosty však, jež škvárem mníte, v kapsách lotrů mizí.
Má-liž se to dál tak vléci? Čert aby vás hlídal! Žel, že jsem těch smutných věcí ondy nepředvídal;
škoda bojů, škoda kroku! Pomoci-li není? Jen mizerných pět set roků, a jak vše se mění! –
Křičte dál jak nazí v roji sršní, věz však, brate, nářek ran že nezahojí a mne nepomate;
nechte si brát řeč i chaty, vzdychejte jak baby – nechci míti nic, můj zlatý, s otroky a raby! –“
Zahanben jsem v raním šeru rychle prchal z města; z kamene je Žižka věru, ale my jsme z těsta;
hněv mi v hlavě zrovna hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe! –
Cookies on Poetry Cove