Tam pokraj lesa tiše
v dál prostá hledí chyše
a do té jsem se vžil,
žal vzal mi žití půlku,
a zbytek po útulku
té chatky zatoužil.
V ní chtěl bych odpočíti
a před světem se krýti
ve klínu milých hor,
zde bychom s vlastovkami
a s písní vedli sami
srdečný rozhovor.
Břečtan by do kolečka
skryl malá okénečka,
by nevál do ní sníh,
a všakých přání nával
les z ňadra by mi brával
šumáním zvěstí svých.
Všech oken do květníků
vzkaz drahocenných rtíků
z dob ztracených bych vsil,
až ve zrosené půdě
by přes noc zkvetl rudě,
blah vínek bych si vil.
A, nechť by paž se chvěla,
výš klenby svého čela
ten květný dal bych pyl;
což omládnul bych asi,
až na probledlé vlasy
bych vínek posadil?
Tak snil bych, nechať krátce,
pak v Bibli po své matce
ten založil bych květ,
bych vzpomněl sobě v stáří,
jak všecko v mládí září,
než zvadne ret – a svět! –