Horehronští chlapci
pod pírečkem všeci
a kabaňku vlečno
na statečné pleci.
Na bílé kabaňce
rudé klikyháky –
a nožka se vine
v krpce pod návlaky.
S širáčku lítají
stužky na vše strany,
ej, každičký junák
na urdě hovaný!
Horehronští chlapci
sladké řeči mají,
jak by medné kapky
květů na pokraji.
Horehronští chlapci
bílá mají čela,
z lící jak by krása
plamenem blčela.
Na konili jedou,
každý čilo juchá,
že radostí všemu
srdce v ňádru buchá.
Koukají za nimi
ženičky i děvy,
jako když se v nebi
zlatá zora zjeví.
Z myšlenky jim nechce
vzrůst driečně útlý,
až z nich každá pláňkou
v širém poli zbutlí.
Horehronští chlapci –
statnější jich není
ani buk, narostlý
v lesích na Zvoleni.
Horehronští chlapci –
toť jsou živá krása,
při pohledu na ně
slunéčko se jásá.
Ej, proč by nebyli?
vždyť se, že až milo,
na tom Horehroní
nebi zapáčilo.
Proč by ústa jejich
slaďounká nebyla,
když je mamučička
písněmi kojila?
Proč by z očka jejich
ohně nešlehaly?
Vždyť jim je sokoli
v pobratimství dali!
A proč by neměli
taká čela bílá?
Vždyť na ně v kolísce
dala ručky víla!
A mamka tak dlouho
v bělloktí je chová,
až narostou srdcím
křídla sokolová.
A pučky myšlenek,
z tonu sladké tísně
rozvijí se v plnosť
žalující písně
A písně v hrdinnosť
zmohou se ku konci!
Stateční to chlapci –
naši Horehronci!